Drug free week and Halloween

Tak mi tu zase končí víkend a opět jsem se rozhodl strávit půl dne příspěvkem na blog, aby bylo co číst. Moc vás všechny prosím, abyste nechali nějaký komentář pod článkem. Chci si udělat představu o tom, kolik lidí ten blog asi čte :).

Tenhle týden tu proběhl tzv. Drug Free Week, což je zoufalá snaha státu Texas provést osvětu o škodlivosti alkoholu u mladistvých. Všichni určitě víte, že pod 21 let se v USA alkohol prodávat nesmí a opravdu si ho nekoupíte. ID neboli občanku po vás chtějí VŽDY, i kdybyste vypadali třeba na 70, takže odpadají nějaké odhady barmana o tom kolik vám je. Přes přísnou legislativu tu ale hodně mladistvých alkohol pije, a prý je to také důvod častých nehod na silnici. Každých 7 minut v Texasu zemře jeden mladý člověk kvůli řízení v podnapilém stavu. Podle mého skromného názoru by celkové bezpečnosti prospělo posunutí hranice řízení na 18 let. Nevidím žádný důvod proč by měl šestnáctiletý rozmazlený spratek sedět za volantem obrovského hummeru, když ještě 5 let podle amerických zákonů není dostatečně zralý na pití alkoholu. Podnapilý člověk často zraní jen sebe a podle mě je velký rozdíl řídit svoje tělo a tunový hummer.
Každopádně nehody se tu stávají dost často a nic zatím nepomohlo. Takže tu probíhá speciální protialkoholová osvěta. Dostali jsme náramky, na kterých bylo napsáno, že kdo pije alkohol tak může snadno zemřít nebo otěhotnět. :D Taky jsme zkoukli nějakou ubohou prezentaci v PowerPointu a pak nám dali speciální brýle, které vám změní vidění, jakobyste byli podnapilí. Pak jsme zkoušeli chodit po čáře a říkat abecedu pozpátku. No musím říct, že tím policejním testem bych neprošel ani za střízliva :).
V pátek chodila po škole smrtka a "zabíjela" lidi. Prostě dostali kartičku s nápisem z jakého důvodu zemřeli (vždy spojeno s Drink'n'Drive) a do konce dne nesměli promluvit. Na jiných školách v Texasu se tohle ale žene do extrému. Normálně se vymodeluje dopravní nehoda, zavolá se sanitka a "zranění" se odvezou. Když někdo "zemře" tak pak volají rodičům, co se stalo a dokonce jim i vystrojí pohřeb s rakvičkou a všichni u toho brečí a tak. Samozřejmě je to všechno jenom jako, ale přijde mi to jako totální hardcore. Zajímalo by mi jakou má taková kampaň účinnost. Je vidět, že už tady politici neví kudy kam aby se úmrtnost zmenšila.
V pátek jsem konečně dal pár lidí dohromady a šli jsme si zajamovat [zadžemovat] ke kamarádovi domů. Bydlí asi 30 minut od Claude na farmě, tak jako spousta dalších lidí a jeli jsme tam školním autobusem. Byl plný malých uřvaných děti, co po sobě pořád něco házeli. Největší respekt má ode mě řidič autobusu, který ač několikrát trefen jablkem do hlavy, neprojevil sebemenší známky rozčilení a naprosto flegmaticky dál smykoval s autobusem po polní cestě.
Jinak v "kapele" máme bicí, dvě kytary, klávesy a žádnou basu. Za následující měsíc se musíme pořádně naučit aspoň čtyři vánoční písničky a pak je ve škole zahrát. No, jsem na to hodně zvědavej, protože amíci nějaký super nadání nemaj a já osobně taky nejsem zrovna virtuoz co se týče kytary. Ale pokusíme se to nacvičit co nejlíp. Měl jsem teda radost, že jsem si konečně po delší době zabrnkal a dokonce mi půjčí kytaru i domů, takže paráda. Mimochodem kamarádův táta je nadšenec do 3D animace, což je poslední věc co bych v Texasu uprostřed kukuřičného pole čekal. Hodili jsme řeč a možná mu někdy s něčím pomůžu.
Potom jsme museli jet zpátky do Claude na poslední domácí fotbalový zápas, který jsme samozřejmě projeli. Porazí nás i týmy co nikdy neporazili nikoho jiného :D. Naštěstí v hledišti bylo spoustu kamarádů i moje dvě oblíbený slečny, tak jsme se zahřáli čokoládou (a navzájem :D) a dokoukali zápas. Po zápase sice spoustu lidí ještě šlo na Fifth Quarter, ale mě nebylo moc dobře a radši jsem šel domů kouknout na nějaký scary movie. (Jo a nakreslil sem vám koníka!)

V sobotu jsme se vypravili do Amarilla a konečně jsem si koupil telefon. Jen jedna společnost tu prodává telefony bez smlouvy a já nakonec z krabice použil jen simku a strčil ji do svého starého mobilu. Všechno funguje celkem OK a dokonce mam tady v tej díře i pár čárek signálu. Budu platit asi 380kč měsíčně za úplně neomzenený SMS, IM a internet, což je dost dobrá cena. Volání asi za 5kč za minutu.
Potom jsme nedělali nic... a pak zase nic... a ve čtyři odpoledne jsme šli do kostela. Už jsem si zvykl si tam zašpuntovat uši a poslouchat hudbu, ale tentokrát to byla nekonečná úmorná nuda. Brr. Slíbili mi, že večer půjdem do kina, ale místo toho jsme šli nakupovat do debilního Walmartu, což mi dokonale zkazilo náladu.
Tentokrát jsem byl přímo členem nakupovací čety a nestačil jsem zírat. Prostě se projede každá ulička s jídlem a cokoli někomu chutná tak se hodí do košíku. Většinou nejméně po deseti kusech. Uprostřed nakupování se půl rodiny rozhodlo, že je to nebaví a ojdeli domů a nechali mě v krámu s host-dadem. Když jsme dokončili lov na mamuta, měli jsme tři narvané košíky. U kas jsme chytli tu nejpomalejší prodavačku na světě a trvalo snad 40 minut (!!!) než ocheckovala všechno zboží. Málem jsem tam zapustil kořeny. Můj host-dad měl ale smysl pro humor a na ten pás postavil z plechovek Taj Mahal, který se pak za nevídaného rachotu rozletěl po celém Walmartu a veselý personál v Halloweenských převlecích nám pomáhal plechovky sbírat.
Přičemž se můj "taťka" s každým dal nadšeně do řeči a chlubil se, že má doma dva exchange studenty. Taky se tam tej prodavačce vtipně zasekla zmrzlá pizza a málem se tam z toho rozbrečela :D. No fakt zážitek.
Jak možná víte tak v sobotu byl Halloween, ale bohužel jsem si ho užil v tom Walmartu. Moji vrstevníci tu navíc kostýmy neřeší a akorát se chodí do strašidelných domů, kam jsem se ještě nedostal. Pro sladkosti se zastavilo asi jen pět dětí, takže tady v Claude žádnej zázrak.
Myslím, že by to mohlo pro dnešek stačit. Určitě nezapomeňte nechat nějakej ten komentář a mějte se všichin krásně. Příští článek bude nejspíš o tom jak to vlastně všechno začalo a jak jsem se sem dostal. Naivně předpokládám, že můj blog čte i někdo kdo mě nezná :).