Veterans day and culture shock

Omlouvám se všem čtenářům za dlouhé zpoždění nového příspěvku, ale o víkendu mi nebylo moc dobře, a navíc nebylo o čem psát. Sliboval jsem článek o tom jak to vlastně všechno začalo, ale rozhodl jsem se ho odsunout až na okurkovou sezonu, tedy až se tu nebude dít opravdu vůbec NIC. Dnes uvařím z vody průměrný článek o mém kulturním šoku a o dnešním dnu veteránů.

Když jsme na předojdezdovém soustředění řešili, co je to kulturní šok moc jsem si nedokázal představit jaké to vlastně je. Po příjezdu sem a pár měsících jsem byl přesvědčen, že kulurní šok je nesmysl, a že pokud existuje tak mě se vyhnul. Pravdou je, že americká kultura není čechům nějak brutálně vzdálená, ale rozdíly se tu najdou. Proč kulturní šok nepřijde hned po příjezdu mi je teď jasné. Po příjezdu jsem byl na všechno natěšený, byl jsem rád za každou změnu, novinku. Byl jsem taky ke všemu mnohem víc pozitivní. Postupem času jsem si ale uvědomil, že tu s touhle kulturou budu muset žít celý rok a jakási nevyvratitelnost všech následků na mě o víkendu dolehla. Komu se bude zdát, že si stěžuju na pitomosti, tak má na jednu stranu pravdu a na druhou stranu mu doporučuju ať si zkusí žít rok v úplně jiné zemi a pak odsuzuje :).
Takže v první řadě jde o "pet peeves" - bohužel nevím český ekvivalent, ale jde o maličkosti, které vás opravdu otravují. Trochu mi to evokuje české rčení "Stokrát nic porazilo vola". Berte v potaz, že následující text se nemusí nutně vázat k americké kultuře ale možná jen ke kultuře Texasu a lidí v mém okolí. Asi to napíšu jako seznam, i když snad nebude moc dlouhý.

1) Jak už jsem tu napsal, američani nesmrkají. Neustále popotahování mi přijde prostě nechutné, stejně jako jim přijde nechutné, když se někde ve společnosti nenápadně vysmrkám.

2) Nikdo si nezakrývá ústa při zívání, kýchání nebo kašlání. Klidně se vám může stát, že vám někdo kýchne přímo do obličeje. Pravěk. :P

3) Zaráží mi neskutečná vymytost mojí rodiny, která s napjetím sleduje reality show Operation Repo a bezmezně věří, že je to pravda. Nejen že tato "reality show" je na první pohled plná herců a hraná podle scénáře, ale přímo v titulkách show je napsáno, že to není založené na realitě.

4) Hudba. Stejně jako mi v čechách štvou donekonečna se opakující písničky v rádiích, tak mi to štve i tady. S tím rozdílem, že v ČR se tomu úspěšně vyhíbám, kdežto tady mám bratry, kteří jsou schopní poslouchat ty čtyři debilní písničky 200000x dokola.

5) Křesťanství. Brrr... Jsem už na to úplně alergickej. Asi jednou udělám výzkum, který prokáže, že křesťani jsou statisticky podprůměrně inteligentní. Sice nemám chuť ani odvahu na složitou argumentaci o nesmyslnosti jejich víry, ale alespoň jsem se naučil jednu dobrou otázku. Ptám se jich jak je stará naše planeta Země. Podle bible je to tuším několik tisíc let, ale oni bibli znají hůř než já, takže jsou schopni odpovědět, že je Země stará něco málo přes 2000 let. Načež se jich ptám na to, kdy byly postaveny pyramidy, zikkuraty, nebo proč tu jsou pozůstatky dinosaurů apod. :D

6) Plýtvání. Plýtvá se tu vším. Jídlem, vodou, benzínem, plasty, léky.... Nemám k tomu co dodat, snad jen že bych američanům přál, aby to byli oni, kdo první na vlastní kůži pocítí jak je naše planeta vysátá. To se bohužel nestane.

7) Hrdost. Řekl bych, že všechny národy na světě mají více hrdosti než Češi, ale Američané to trochu zavádí do extrému. Neříkám, že nemají na co být hrdí, ale alespoň by mohli přestat dětem tvrdit že vyhráli válku ve Vietnamu a v Koreji a taky by mohli přestat vojenské operace v Iráku a Afghánistánu nazývat "obranou".

Na nic víc si teď nemůžu vzpomenout, i když mi určitě napadne dvacet dalších věcí až ten příspěvek publikuju. Jen doufám, že se s kulturním šokem brzo nějak vyrovnám a přizpůsobím se.

Dnes jsme ve škole náležitě vzdali hold všem veteránům z Claude. Nějakých 50 stařečků se sešlo u nás v tělocvičně. Jen pár bylo veterány z WW2, pár z nich byli bývalí mariňáci nasazení ve Vietnamu či v Korei a zbytek byli většinou vojáci z námořnictva (Mezi nimi i můj host-dad, který sloužil přes 11 let na bojovém křižníku). Naše škola jim připravila program plný vstávání, tleskání, recitování a držení minut ticha. Až dnes jsem si dokázal trochu uvědomit druhou stranu mince. Je pravdou, že USA vyvolalo v historii spoustu konfliktů (a spoustu jich taky urovnalo), ale pro řadového vojáka to nic neznamená. Ještě není dost starý na to aby pil alkohol, ale už může zemřít pro svou vlast v nějaké úplně cizí zemi. Představil jsem si jak kdysi tyhle pánové, co nikdy nebyli dál než v Dallasu museli bojovat s japončíky o Okinawu nebo v bitvě u Iwo Jima a skoro mi běhal mráz po zádech. USA sice na své půdě neměly už 200 let ozbrojený konflikt, ale válku a smrt tady mají lidé pořád tak trochu v povědomí, i když jen z pohledu narukujících vojáků, co opouští svoje rodiny.
Taky jsem si v ten moment říkal, že bych byl moc rád hrdý na naše veterány z WW2, kteří se až na britské letectvo bohužel skoro nedostali do boje. A zrovna ti největší hrdinové české vojenské historie se nakonec dočkali jen utlačování a věznění našimi komunistickými soudruhy. Komu tohle nepřijde "messed up", tak by se měl jít nechat vyšetřit :)
Abych zakončil trochu veseleji. Dnes jsme v jedné třídě objevili záhadné dveře "do zdi". Když je Megan profesionálně otevřela kreditní kartou, tak se objevil žebřík na střechu. Ohromná sranda žeano! Bohužel jsem se na střechu nestihl dostat a něco nafotit, tak tady máte aspoň obrázek rozhlížející se Megan :).

Podtrženo sečteno se tu mám v podstatě pořád stejně dobře. Začínám mít dokonce i opravdové kamarády, jen mi prostě pár maličkostí začlo lézt na mozek. Po vzoru mé oblíbené dívky to po sobě radši ani nebudu číst, tak omluvte chibi.