Život v Texasu

Do yall ever want to SPEAK english?

2010-06-09T04:49:00.003+02:00

Pomalu uzavírám svůj rok v Texasu a stejně tak se chýlí ke konci tento žalostně zanedbaný blog. Nikdo mě o tenhle článek neprosil, ale přesto mám nutkavou potřebu udělit pár rad o tom, jak jsem se naučil anglicky a možná to někomu z vás i pomůže :). Jsou to rady určené všem, nezávisle na vaší úrovni znalostí. Snad jen úplný začátečníci musí napřed nabrat nějaký ten základ, než můžou aplikovat moje skromné rady.

Jak se naučit spolehlivě anglicky ve třech bodech :)
Osobně dělím učení nejen angličtiny, ale i všech ostatních jazyků na tři části: Porozumění, Mluvení a Psaní+Čtení
Někteří lidé nepotřebují všechny tyto tři části, např. pokud jedet do Británie na brigádu, nepotřebujete dokonale ovládat Psaní+Čtení, ale pokud o sobě chcete prohlásit, že "umíte" anglicky, tak byste měli ovládat všechny tři části na uspokojivé úrovni. K tomuhle ještě dodám.. že rodilý mluvčí se učí tyhle tři součásti v jiném pořadí než my a proto můžete občas rodilého mluvčího předčít se svým spellingem či gramatikou! Teď jen vypíšu ty nejúčinější metody učení, se kterými mám zkušenosti osobně. Nestydím se říct, že nejsem expert přes angličtinu, ale především "Porozumění" mám velmi dobře zmáklé. Dále upozorňuju, že je tohle všecko můj názor, a že pro vás může fungovat něco úplně jiného.

Porozumění
Tohle je podle mě ta nejdůležitější část pro zahraniční studenty nebo někoho, kdo se chce vydat do USA za prací. Pokud nerozumíte.. máte prostě smůlu a budete se jak blbci ptát na každou větu stokrát. To bude otravovat nejen vás ale i všechny ostatní a vytvoří to zbytečnou komunikační barieru. Porozumění se dá trénovat jednoduše a z pohodlí domova, tudíž tím doporučuju strávit co nejvíce času a začít nejlépe teď hned! A jak jsem se učil já? Shlédnul jsem celý South Park bez titulků a spoustu dalších cartoons pro dospělé. Mluví se v nich nespisovnou americkou angličtinou, která se mi v USA hodila. Dále jsem každý den (!) poslouchal před spaním BBC (samozřejmě v anglickém znění) a pak další převážně americká "Talk" rádia. Zpočátku to opravdu drhne ale nevzdávejte to! I když si myslíte, že vám to nic nedává, protože nemáte páru co to tam brblají, vaše uši si zvykají a váš mozek se učí každou vteřinu! Já po téhle "poslouchací" kúře po příjezdu do Texasu neměl velký problém porozumět. A to je něco, co se všichni ocení. Porozumění se mi pak samozřejmě zlepšovalo i během pobytu, ale ten hlavní skok jsem měl za sebou už z domova.
A moje osobní měřítko o kolik jsem se zlepšil? Už nikdy nemusím opravovat špatně načasované titulky u filmů, protože je prostě vůbec nepotřebuju. Navíc jsem se vrátil k poslouchání Eminema a rozumím mu! To je pro mě obrovská odměna a znamení toho, že jsem opravdu pokročil.

Mluvení
Hned druhá nejdůležítější část pro komunikaci. Mluvení se bohužel z domova dá naučit jen velice velice těžko. To, že v hodině angličtiny vykuňkáte nějakou odpověď a učitel vám to odkývá, vůbec neznamená, že by vám rodilý mluvčí stejnou větu porozuměl! Nedoporučuju tedy důvěřovat českým učitelům na gymnáziích či českých středních školách. Dejte si taky pozor na to, že všichni mluví s takovým podivným přehnaným českobritským přízvukem, který je dost na obtíž pokud se vydáte mimo británii! Takže jak se naučit MLUVIT anglicky? Já osobně doporučuju zahraniční pobyt. Nic jiného vás nenaučí mluvit tak dobře, jako studijní pobyt, kde budete NUCENI mluvit! Výlet s kamarády do Anglie se nepočítá a z hlediska jazyka jsou to vyhozené peníze. Mluvit anglicky vás v Čechách nikdo moc dobře nenaučí a spolehněte se, že až vyjedete do zahraničí a vybalíte svou "českou" angličtinu zapláčete nad výsledkem. Rodilí mluvčí jsou velmi citliví na výslovnost a mají velký problém porozumět špatně vyslovované angličtině, protože na to jednoduše nejsou zvyklí. Měl jsem s mluvením spoustu problémů, protože jsem pár slov prostě vyslovoval špatně. Největší skok asi uděláte za první dny, ale váš přízvuk bude mizet celá léta :)..
A můj osobní úspěch v téhle části? Nemám žádný problém s běžnou denní komunikací.. Ba naopak.. dokážu konverzovat i diskutovat na různá témata. Ostatní mi celkem dobře rozumí a to i po telefonu. Nejvíc mi asi potěšilo, když někteří cizí lidé až po několika minutách zjistili, že nejsem rodilý Texasan!

Psaní+Čtení
Dávam to sem až na poslední místo a i pro vás by to měla být poslední priorita! Ve školách se na tohle podle mě dává až příliš velký důraz a často studenti umí daleko lépe psát než mluvit. To je ale přece přesně obráceně, než když se učí jazyk malé děti přirozenou cestou. Já osobně strávil jen několik měsíců před odjezdem s pořádnou gramatikou a čtením. Šlo především o přehled a o to zjistit, co všechno angličtina "umí", než o to opravdu ovládat všechny možné časy a kondicionály. V běžném životě totiž zjistíte, že z té těžce našrocené gramatiky, využijete naprosté minimum. Některé složité větné stavby, kterým učebnicím věnují několik lekcí, normální člověk ani nevypustí z huby. Když jsem tu na svou americkou kamarádku vytáhl papír s přehledem kondicionálů, tak ani netušila o co jde a v podstatě z toho používá jen jeden :). Teď sice mluvím o používání gramatiky v mluvení, ale to samé platí i pro psaní dopisů či esejí! Angličtina je krásná v tom, že je jednoduchá a velmi rychle se dozvíte, co měl autor na mysli. Pro naše rozkošatělé české věty tu prostě není místo. Že používáte v anglické eseji jednoduché věty a opakují se vám slova? Žádný problém, nejste přece žádný spisovatel a vaše esej bude vypadat mnohem lépe, než kdybyste tam vymýšleli nějakou czenglish a zbytečně sekali jednu chybu za druhou.
Čtení to už je jiná věc. Kdo rád čte české knihy, bude milovat ty anglické. Obzvlášť, když si přečte svoje oblíbené knihy v jejich původním znění. Číst anglické knihy a listovat slovníkem je však velká otrava. Doporučuju tedy zpočátku vybrat velmi jednoduché knihy či pohádky pro děti. Slovník si pořiďte ten do mobilu a vyhledávejte jen slova, která už vidíte po dvacáté a opravdu vás zajímá co znamenají. Pokud totiž vidíte nějaké slovo jen jednou a nebrání vám v porozumění zbytku věty, jeho vyhledání bude jen ztráta času, protože si ho nezapamatujete.
A nějaké osobní úspěchy? Co se týče psaní mi potěšilo, že v testu ACT jsem měl více bodů z eseje než půlka třídy rodilých mluvčích. Co se týče čtení, tak tam se mi líbí, že už nemusím hledat nic ve slovníku a můžu číst i knihy od mého oblíbence Stephena Kinga :)

To by bylo k mým zkušenostem s angličtinou tak nějak vše. Spoustu z vás umí anglicky mnohem líp, než já, což naprosto s klidným srdcem přiznám. Nicméně začátečníkům či pokročilým, co neví jak dál, by mohlo těchto pár rad třeba pomoci :). Je to samozřejmě jen jedna z možných cest, ale pro mě fungovala velmi dobře. A poslední rada je... Anglicky se naučíte jen pokud se vám angličtina líbí a pokud opravdu anglicky umět CHCETE! Podle mě je to jeden z nejjednodušších a nejkrásnějších jazyků. Když jste zvládli češtinu, tak angličtina bude brnkačka ne? :)

Tornado Warning

2010-05-26T02:48:00.002+02:00

Tak po delší době něco málo napíšu. Nějak se mi nechce popisovat celej ten výlet do San Antonia. Jednak proto, že se tam opravdu nic extra zajímavýho nedělo, a jednak proto, že už si to ani moc nepamatuju. Teď mi ale příroda a náhoda zprostředkovala zajímavej zážitek, o který bych se s vámi chtěl podělit. Je to něco, co v Čechách hned tak nezažijete a třeba by i někoho zajímalo jaké to je, když přijde opravdové nefalšované tornádo.
Jaro přecházející v léto či léto přecházející v podzim je ideální doba pro tornáda. Přímo se toto období jmenuje tornádová sezóna a kdykoliv se zatáhne hned vám v růžku některých televizních kanálů naskočí doporučení ke zvýšené opatrnosti. Včera bylo zataženo celý den a k večeru byl vyhlášen varovný stav. Tzv. „Tornado watch“. Je to doslova „tornádová hlídka“ a neznamená to nic jiného, že máte dávat pozor a koukat po tornádech :D. Zároveň by jste měli zkontrolovat, že máte nějaký protitornádový kryt (sklep) a připravit evakuační zavazadlo. Těhle hlídek je za rok vyhlášeno desítky a ještě to neznamená, že se nějaká tornáda opravdu vytvoří.
K večeru pak přijela sestra Amanda a přivezla nám malé kotě pro bráchu Travise. Nejvíc z toho byl na větvi asi chudák host-dad, kterej kočky zrovna nemusí a nikdo mu o tom neřek. Když se ale jednou přinese kotě, tak už ho těžko někdo z domu dostane, protože je to prostě takovej roztomilej chomáč chlupů, no znáte to. Jmenuje se Minka a zatím vypadá jako lehce přerostlé morče.
Když sestra odjížděla vyšel jsem ji doporovodit na příjezdovou cestu a všiml si velmi častého blískání ze všech stran. V Texasu je taková rovina a tak řídký vzduch, že záblesky bouřek můžete vidět na vzdálenost desítek mil, a tak jsem se tim moc nezaobíral. Před spaním se v růžku televize místo „Tornado watch“ objevilo „Severe thunderstorm warning“. Znamená to „Varování před závažnou bouřkou“ A věřte, že když se něco v Texasu nazve „závažná bouřka“ tak se můžete s karafiáty na patapetech rovnou rozloužit. Vítr na rozlehlých pláních nabírá neuvěřitelnou rychlost a voda většinou padá vodorovně.
Přesto jsem nerušeně odešel spát znaven všemi různými strastmi běžného dne. Několik minut po půlnoci mi však host-mom nepěkně budí a já vstávám za neskutečně odporného zvuku sirén. Jestli si vzpomínáte, psal jsem, že nepřerušený jekot sirén znamená tornádo a tohle byl první případ, kdy jsem tu sirénu takhle slyšel. Jimmy vyskočil z postele a během dvaceti vteřin byl oblečen, což se však nedalo říct o mně. Přes dlouholetý polovojenský (:D) skautský výcvik jsem strávil několik minut hledáním ponožek, žvýkaček a mp3 přehrávače, protože jsem se bál, že se někde budu nudit do rána. Moje vystrašená americká rodina už v té chvíli byla nastěhovaná v autě a host-dad nedočkavě troubil. V době kdy jsem dobíhal neuvěřitelnou vodní smrští do vozidla, už prý chtěli odjet beze mě. To by mi tam jako nechali? Ts.
Všechno tohle přemisťovací šílenství bylo způsobené tím, že náš dům nemá žádný sklep, a tak jsme museli jet několik bloků k naší tetě, která má na zahradě „tornado shelter“. No, byl to klasický zahradní sklep plný bordelu a dvě rodiny se tam opravdu sotva vešli. Venku totiž být nešlo. Světelná show byla fantastická. Claude se nacházelo v centru té jejich „severe thunderstorm“. Elektrické výboje sice v podstatě lítaly jen z mraku na mrak ale zato v takové hustotě, že to pro nás bylo něco jako velmi výkonné přírodní osvětlení :).
Po dvou hodinách mačkání se ve sklepě s naší novou blbou uřvanou kočkou a dvěma totálně otavnýma jezevčíkama, tornádo do Claude nepřišlo. Zklamaně jsem se vypotácel na vzduch a přemluvil host-dada, aby jsme se vydali tornádo dohonit. Vyjeli jsme tedy na hlavní směrem Amarillo, protože tornádo řádilo někde na západě. Po pár mílích jsme už jakž takž viděli obrovský trychtýř na obzoru, ale jelikož byla tma jako v ranci, zahlédli jsme jen siluetu při světelných záblescích.
Nakonec jsme to museli otočit, jelikož malej Travis měl hysterickej záchvat. Moc se mu ale nedivím, protože v jeho věku jsem měl panickou hrůzu i z mnohem mnohem menších poklidných českých bouřek :).
Vše tedy dobře dopadlo a nikomu se nic moc nestalo a až na pár poztrácených krav nedošlo k žádným škodám. A já můžu ode dneška říkat, že jsem viděl opravdové tornádo :).

Fotky ze San Antonio

2010-05-11T02:51:00.003+02:00

S velkým spožděním jsem konečně nahrál fotky z mého výletu do San Antonia, tentokrát půjdou napřed fotky a až potom článek. Moc všem děkuju za povzbudivé komentáře u minulých článků a moc si vás za ně vážím! Uvítám jakékoliv další poznatky či názory klidně i na moje fotky nebo na nadcházející článek o San Antoniu a Prom...

Fotky obsahují především architekturu, tudíž koho takové téma nebaví, asi bude zklamaný.

!!!KLIKNĚTE SEM PRO FULLSCREEN PREZENTACI!!!

O jídle

2010-03-18T20:15:00.004+01:00

Tak.. A jsme na jednom příspěvku za měsíc. Mě to nemrzí, ale chápu, že vás by mohlo. Tudíž se za to opravdu omlouvám. Ne, že by na to nebyl vůbec čas, ale spíš na to neni chuť a hlavně není o čem psát. Už z nadpisu vidíte o čem to bude dneska, tudíž jestli vás to nezajímá, směle můj blog zase zavřete :).

Moc děkuji všem čtenářům, co komentovali můj poslední článek. Kdybych si toho býval všiml dříve, tak mi to nakoplo k napsaní dalšího pokračování, ale bohužel se nestalo. Doufám, že jste na mě tedy nezanevřeli a slibuju, že se trochu polepším.

O jídle v Americe už jsem několikrát psal, ale možná by se hodilo nějaké shrnutí a zkušenosti po několika měsících co se tu spokojeně krmím vším možným. Začnu tím jak se stravuju doma a postupně pokryju všechny možné stravovací zařízení, které jsem tu potkal :). Často někoho zajímá co vůbec Američané jedí a nechtějí věřit tomu, že se tu jí něco jiného než hamburger a hranolky!

Netypická americká rodina
Bohužel nemůžu sloužit pokud někoho zajímá co se jí v typické americké rodině, jelikož ta moje je z poloviny mexická. Když se tedy vaří něco opravdu domácího tak to má téměř výhradně mexický původ. Čistě domácího jídla ale doma jíme opravdu minimálně. I to, čemu říkají "domácí" vaření se většinou skládá z různých předpřipravených mixů typu "zalej horkou vodou". České obligátní knedlíky či bramborová kaše z prášku tu mají nesčetně dalších zástupců a vše doplňuje nepřeberné množství hotových pokrmů v konzervách. Večeře většinou připravuje host-dad hned jak se vrátí z práce. Buď flákne kus masa na gril, nebo do trouby a když je opravdu znaven, tak použije jen pánvičku a kusy zvířecích mrtvolek osmaží narychlo v oleji. K tomu se připraví rýže nebo jen obyčejný salát. Hranolky se doma moc nedělají - nikdo je nechce jíst.

Chuť: Dobré až výborné.
Velikost: Volitelná.
Ceny: Zdarma!
Nejoblíbenější pokrm: Chicken ala Alfredo - Netuším kde se vzal ten název, každopádně jsou to těstoviny s kuřecími prsíčky zalité jakousi smetanovo sýrovou omáčkou. Postup přípravy jsem nikdy nepochopil, protože vše probíhá velmi rychle a zdánlivě naprosto náhodně!

Typická Texaská školní jídelna
Všechny možné regulace a omezení, které by mohla Evropská Unie jen tiše závidět okleštili školní stravu do jakéhosi koncentrákového hotového produktu, který vám za širokého úsměvu neméně široké kuchařky vykydnou na špinavý plastový tác. Vždy se tam najde nějaká geneticky upravená zelenina či ovoce, pečlivě zbavená všech cukrů a vitamínů. Maso je téměř vždy nahrazeno sójou a k pití slouží denodenně ledový čaj. Oběd je pečlivě spočítán do určitého limitu kalorií a nemá šanci nasytit ani nejmenší školáky. Kvůli zachování různorodosti pak často vidím i kuriozity. Např. 12 kuliček hrášku, 30 kuliček kukuřičných zrn, dvě velké bobule hroznového vína, třináct a půl kousků zakulacené napodobeniny kuřete apod. Každopádně štěstěna se občas usměje a na tácu vám přistane o jeden kousek dané součástky víc. Vyloženě mi to dokáže projasnit den!

Chuť: Vymyká se všem měřítkům radiace.
Velikost: Ubohá, k smíchu, k pláči.
Ceny: 3 dolary za kompletní menu! Nicméně platí host-family :)
Nejoblíbenější pokrm: Čokoládové mléko značky MiLK - Vybral jsem ho jen proto, že hermeticky uzavřeno v platových lahvích budí dojem že se ho dinousauří kuchařky nedotkly!!

Neřetězcové fastfoody
Něco o čem mnozí neví a v poslední době je to celkem rarita. Pamatujete jak Marshall z HIMYM hledal ten úplně nejlepší burger v New Yorku? A nakonec ho našel a bylo to právě v jednom z fastfoodů, který je vlastněn soukromě a nepatří do žádného řetězce. Tyhle zařízení zevnitř vypadají jako typická česká hospoda třetí kategorie s tím rozdílem, že chybí výčep a alkohol většinou není k mání. V Claude je tahle kategorie zastoupena "restaurací" Mighty's. Pokrmy jsou levné, chutné a extrémně nezdravé. V létě rozhodně nedoporučuju kvůli riziku salmonely :).

Chuť: Překvapivě dobrá.
Velikost: Lehce nadprůměrná vzhledem k ceně.
Ceny: Většinou nižší než v klasických řetězcových fastfoodech, ale nemůžou se rovnat akcím jako Burger za dolar, které se teď rozmohly po celých Státech v řetězcových fastfoodech.

Řetězcové fastfoody
Myšlenka, která se zrodila v hlavě českého rodáka Raye Kroce, se ukázala jako revoluční. Fastfoody zaplavili svět především díky cenám a rychlosti s jakou vám žvanec přistane na talíři. Kvalita většinou sahá od ubohé k průměrné. Chuťově nečekejte zázrak. Jídlo, co se připravovalo 20s taky nebývá zrovna zdravé. Opět pozor v létě na majonézu a podobná svinstva.
Mezi nejznámější fastfoody patří:

McDonald - klasika, malé porce, nízké ceny, ubohá kvalita, jídlo hlavně pro chudší vrstvu.
Burger King - větší a lépe chutnající, lehce větší cena, razí myšlenku HAVE IT YOUR WAY
Wendy's - hranaté maso? chuťově vynikající, menší porce a odpovídající cena.
Arby's - Používají podivné nakyslé dresingy a omáčky, burgery většinou nacpané jen šunkou, tfuj
JackInAbox - Hlavně v Kalifornii, vyznačují se celou škálou dětských menu a výbornými koktejly
Sonic - Pouze DriverThru, obslouženi budete slečnou na kolečkových bruslích!
KFC - Z nějakého důvodu považováno za restaurant pro černochy, většinou tam nikoho jiného nepotkáte.
TacoBell + TacoVilla - Mexické speciality za nízké ceny.. Nic moc chuť, ale mohlo by to někomu chutnat.
PizzaHut - Klasika pro pizzu.. Budete překvapeni velmi poameričtěnou pizzou s velmi tlustým těstem a nic moc kvalitou. Rajčata to nevidělo ani z náklaďáku!
DonutStop - libo koblihy topící se v cukru a oleji? DonutStop nabízí celou škálu výrobků, ze kterých vám bude zle ještě druhý den!

Chuť: Opravdu se liší kus od kusu :)
Velikost: Od výsměchu od suchého McDonalds cheesburgeru po pořádný texaský Triple Whopper!
Ceny: Levnější než restaurace, ale dražší než v ČR! Nikdy se neplatí dýško!
Nejoblíbenější pokrm: Whopper extra Bacon od King Burger, nebo nový Quarter Pounder od McDonalds.

Bufety
Velmi zvláštní typ stravování v Čechách nevídaný. Zaplatíte vstupné okolo 10 dolarů a pak můžete sníst cokoliv vidíte, dokud neprasknete. Kvalita i výběr se může lišit a promítá se do ceny. Pití zaplatíte jednou a pak vám ho dolévají dokud neodejdete. Existují specializované bufety, např. na mořské plody nebo na americkou klasiku.

Chuť: Je na vás co si na talíř fláknete!
Velikost: Můžete třeba prasknout.
Ceny: Pokud jste tři dny nejedli, tak se to opravdu vyplatí. Dýško do pěti dolarů.
Nejoblíbenější porkm: Většinou se cpu hlavně ovocem a zeleninou, protože to jinde nemám šanci ulovit a sníst!

Soukromé restaurace
Tyhle restaurace většinou patří Vietnamcům, Číňanům či Thajcům a vaří tam svojí národní kuchyni. Ta je samozřejmě velmi upravená americkým chutím a tak vás tam nic moc nepřekvapí. Většinou vám nacpou spoustu rýže a do toho kusy masa podle vaší volby. Je to první typ žrací stanice, kde budete muset čekat na svůj stůl, který vám hosteska najde a zavede vás k němu. Tohle platí pro všechny následující typy restaurací!
Pozor na pochybné a špinavé restaurace. Pokud si chcete být jistí, že nikdy nesníte kočku či psa, pak se vyhněte obloukem. :)

Chuť: Poměrně slušná, burger tu ale neseženete!
Velikost: Naprosto enormní, kopec rýže není v lidských silách jíst, proto si vždy odnášíte domů krabičku se zbytky.
Ceny: Vzhledem k velikosti jsou ceny velmi příznivé. Dýško pro číšníka do deseti dolarů.
Nejoblíbenější pokrm: Chicken Fried Rice, což je snad celkově nejoblíbenější porkm v těchto restaurací. Nemůžete šlápnout vedle. Osmažená rýže s kousky kuřete a nějakou to zeleninkou, na tom se dá pramálo zkazit!

Řetězcové restaurace
Tyto restaurace jsou vázané podobnými smlouvami jako fastfoody, ale jsou poměrně raritou. V jednom městě většinou najdete jen několik zástupců jedné firmy. Osobně jsem navštívil jen Famous Dave's. Obsluha je velice přátelská a návštěvá takové restaurace bude velmi příjemným zážitkem pro celou rodinu.

Chuť: Výtečná, pokud si dobře vyberete.
Velikost: Většinou texaská.
Ceny: Bohužel velmi vysoké, minimálně 20 dolarů na jednotlivce. Dýško až 20 dolarů!
Nejoblíbenější pokrm: Dave umí nejlíp hovězí žebírka, rozhodně doporučuji :)

Exkluzivní restaurace
Tohle je poslední typ restaurací, které jsem tu potkal. Jedná se o velmi drahou a sváteční záležitost. Většinou se restaurace vyznačuje nějakou zvláštností. Já navštívil japonské Kabuki, kde kuchař vařil daná jídla přímo před našima očima a osobně vše servíroval.

Chuť: Nejlepší co můžete v americe sníst.
Velikost: Průměrná až nadprůměrná.
Ceny: Nejvyšší ceny. Na jednotlivce minimálně 50 dolarů. Dýško přes 20 dolarů!
Nejoblíbenější pokrm: Jejich krevety jsou naprosto božské. Předpokládám, že je každá jednotlivě vytrénovaná aby chutnala co nejlépe!

Tak myslím, že jsem pokryl snad všechno, co se tu dá objevit. Doufám, že vás to zajímalo a že jste se trochu poučili. :).. O tom co tu dělám a jak se mám napíšu příště, protože už je to vážně nějaký dlouhý :)

AFS - Mid year orientation

2010-02-01T22:02:00.010+01:00

Mám chuť vám něco napsat. Můžete se cítit nanejvýš poctěni :).

Takže přišel konec ledna a s ním i třetí AFS soustředění, kterému se říká mid-year, protože je pochopitelně přibližně uprostřed našeho pobytu. Nedokážu uvěřit, že už mám půlku za sebou. Na druhou stranu se mi moc nechce tu bejt "ještě jednou tolik", protože vim co mi v ČR čeká za skvělý lidi a prostředí, který do smrti nepřestanu milovat. Čechy krásné, čechy mé :). Předpokládám, že to ale uletí raketovym tempem a než se nadějete tak mě máte doma. K mým nejniternějším pocitům můžu dodat asi toto. Jel jsem sem s tím, že se chci změnit. Chtěl jsem změnit sám sebe, svoje chování i osobnost. Teď už vím, že se to rozhodně nestane. Možná se vám budu znát trochu jiný (a já doufám, že lepší) až mě uvidíte, ale kompletně novýho Vojtu rozhodně nečekejte. :)

Minulý týden tu napadlo na Texas velmi zajímavé množství sněhu. Holt se nám planeta přes všechny výkřiky ekoteroristů začla ochlazovat a napadlo nám tu dobrých 10cm. WOW! Děcka vytáhli boby a někam s tim běželi. Tak sem přemejšlel jestli to jako myslí vážně jelikož tu není v okruhu 200 mil ani ten nejmenší kopeček. Lidi sou ale vynalézavý tak se tu pitomci tahali za autama a čtyřkolkama po silnici. Pár aut i lidí to odneslo s modřinama :).
Naší školu ve čtvrtek a v pátek zavřeli, protože by bylo moc nebezpečné aby všichni šli do školy. Ředitel měl viditelně stažený půlky po tom, co nepřímo (velmi nepřímo!) zavinil smrt jednoho z našich řidičů autobusů. My samozřejmě zajásali, kdo by nechtěl 4denní víkend!
Hůř na tom byli samotné silnice. Sníh tady v Panhandlu není uplnou raritou a tak naprosto nechápu, co si mám myslet o těch neexistujících silničářích. Až někdy budete doma nadávat na to jak silničáři nestíhají, tak si představte jak by to vypadalo, kdyby se po třídenním sněžení silnice neuklidili VŮBEC. Respektive tady byli protažené hlavní tahy, tedy silnic nejvyšší třídy, ale tím to haslo. Veškeré ostatní silnice v ulicích třistatisícového Amarilla měli povrch tvořený 10cm zmrzlého hnědého ledu popřípadě bláta se sněhem. Navíc spoustu světelných křižovatek přestalo fungovat, což vytvořilo ve městě dokonalý bordel. Ani Texasani na takový bordel nejsou zvyklí a tak zasloužile vykřikovali, že jako neví za co platí ty daně!!! No za silničáře asi ne. :) Ani Wal-mart-hell neměl uklizený parkoviště tudíž dopravit v košíku nákup k autu bylo dobrodrůžo :).
Z důvodů výše popsaných byla cesta na soustředění více než zábavná. Těch několik procent amíků co v těhle končinách nemají obří truck (neboli džíp?) bylo beznadějně rozsetých porůznu po silnicích nemaje sílu uvízlé auto vytlačit. Některé odbočovací pruhy jednoduše zmizeli pod nánosem sněhu a tak si řidiči vytvářeli svoje vlastní. Dokonce jsem slyšel o nějakých studentech, co strávili celé tři dny taháním zaseklých aut různých slečen z příkopů a jiných přilehlých sněhových nánosů doufaje, že jim z toho něco kápne.

No nakonec jsme kupodivu dorazili jen s deseti minutovým zpožděním. Rodiče vzali do jiné místnosti než nás a nám rozdali opět ty jejich debilní papíry, co po nás opět chtěli vyplnit a opět to všichni bojkotovali, protože na ty otázky se prostě opět nedalo odpovědět. Bohužel to fakt nebyla zábava, protože byli všichni otrávení tím, že další den je zase škola apod. Potom přišla zajímavější část, kdy jsme předváděli prezentace o naší rodné zemi. Já jí dělal ten den na poslední chvíli, protože mi to host-dad samozřejmě neřek. Nicméně to dopadlo celkem fajn. Všechny jsem ohromil tím, jak sme dobrý ve vyrábění piva a v hokeji. Samozřejmě mi později napadlo spoustu dalších věcí, co jsem mohl ukázat, ale bohužel jsem moc nestíhal. Prezentace ostatních byli v některých případech o dost lepších ale pár jich bylo dost nuda. Taky jsem přišel na to, že patřím k těm co mluví anglicky skoro nejlíp a dost mi překvapilo, že někteří po půl roce v USA nedají dohromady ani pár vět. Možná se mi to jen zdálo.
Po oficiálním ukončení jsem se dal do řeči s chlápkem, co prodává Budweiser, protože ho zajímalo něco málo o pivu. Dokonce znal i Pilsen Urquell a přiznal, že je mnohem lepší, než ty jejich americký výplody. Potom mu skočili do řeči rodiče jednoho studenta, kteří prý navštívili ČR a to sice Prahu a Český Krumlov. Jejich syn se odstěhoval po studiích do Krakova, kde si našel nějakou polskou slečnu a pak skončil v Praze, tak ho tam byli navštívit. Tudíž jsem jim potvrdil, že Krumlov opravdu patří k těm nejhezčím městům v ČR. Pak se přichomejtla jakási paní, že prý její druhé jméno je Maruša, protože její dědeček byl čech. Tak nevim jestli to není zkomolená Maruška, tudíž Marie, ale je dost možný, že kdysi byly takový jména. Česky prý ale umí jen sprostá slova :). Nakonec jsem se dal do řeči s Ruut, tedy s tou hezkou Finkou, se kterou jsem mimojiné strávil pár hodin v letadle z Houstonu do Amarilla. Je jediná, kterou tady zajímá hokej, tak jsme pár minut diskutovali o tom, kdo vyhraje letošní olympiádu. Prý je jí jedno jestli Finsko skončí třeba stříbrný, hlavně aby Švédi skončili hůř!! Tak to jsem ani netušil, že mají mezi sebou takovou rivalitu :).
Potom se zapojil do hovoru její host-dad a pozval mě na výlet. Na konci června (tedy na konci našeho pobytu) jedou na pár dní kempovat do hor v Coloradu. Takže jsem nadšeně souhlasil a doufám, že to všechno vyjde. Krom toho, že tam bude Ruut, tak do Colarada jsem se chtěl vždycky podívat, tak doufám, že to bude parádní. Teď ještě aby mi někdo vzal do Angel Fire lyžovat a budu šťastnej jako blecha :).

Nic dalšího extra zajímavýho mi momentálně nenapadá, ale je dost možný, že napíšu zanedlouho znovu. Kdyby vás zajímalo jak to jde ve škole, tak je to v podstatě stejný jako celej rok. Rozdíl je akorát ten že mám místo Economics class jinou třídu a to sice Goverment class, což je hroznej vopruz a dokonce se to musim i učit. Už mi ale nějak došla motivace a vzhledem k tomu, že tu za to nedostanu ani diplom, tak jim tu nebudu šaškovat s jedničkama. Mam jiný věci na práci :P.

Poslední věc, co bych chtěl napsat je návod jak přidat komentář k mýmu článku. Závidim Bety, jak jí každej dycky napíše názory pod článek a přijdu si, že to tu píšu jen tak do větru. Zaslech sem, že přidat tady komentář je prej hrozně složitý, tak napíšu polopatický návod.

1. Pokud pod článkem nevidíte formulář pro vložení komentáře, musíte kliknout na nadpis, který je vlastně odkazem na samostatný článek, který právě čtete. Nadpis jsou ty velký oranžový písmena nahoře. U tohohle článku to je to "AFS - Mid year orientation"

2. Dole pod článkem najdete velký bílý vokýnko, kam napíšete, co máte na srdci. Nezapomeňte se do něj i podepsat.

3. Vyberte z rolovací lišty buď váš google účet, a pokud ho nemáte tak vyberte "Anonymní"

4. Klikněte na "Přidat komentář" a je to.

Tak co? Je to opravdu tak těžký? Koukejte mi něco napsat :)

Fotky z Californication

2010-01-28T22:01:00.006+01:00

Konečně se mi podařilo nahrát fotky. Nejsou tam sice všechny, co jsem chtěl, ale už tady z toho fakt nemůžu, tak to prostě bude takhle. Navíc se photobucket rozhodl, že bude mít krámy a prostě se to nedá dát sem jako dycky, tak si je prohlídněte tady na odkazu.

-----------------FOTKY-------------------

Californication Part 2

2010-01-28T19:31:00.005+01:00

/Tak mi to zase trvalo.. Hrozně dlouho.. Co tam ten Vojta dělá? Pravdou je, že nic. Ani články nepíše. Že se nestydí.

Minule jsem vám vyprávěl srdceryvnou story o nekonečném putování za americkým snem. Dnes se pokusím navázat na to, kde jsem skončil. Tentokrát by se vše mělo nést v příjemném duchu prosluněné Kalifornie a k vašemu velkému zklamání se dnes obejdu bez rasistických projevů.

Ostrov Coronado je zároveň jednou ze čtvrtí San Diega. A to sice čtvrtí pro tu bohatou část San Diega. Ono vlastně celé město je tak nějak bohaté, ale jako v každém větším americkém městě se zde najdou chudé čtvrtě plné menšin a kriminality. K tomu se ještě vrátím později. Coronado není tak úplně ostrov. Je to vlastně umělý poloostrov, protože ho s pevninou kromě famózního mostu spojuje jakýsi násep se silnicí. Ten zároveň z jedné strany uzavírá přístav vojenské námořní flotily. Mimochodem je celý tento násep podminovaný a v případě nouze se navezená hlína vyhodí do povětří, aby mohli lodě vyjet z přístavu přímou cestou. Pokud vás to zajímá, můžete se podívat tady na mapu.

Po příjezdu jsme tedy zaparkovali auto před domem grandma a pěšky zamířili na pláž. Moje sestra Amanda zde strávila část minulého léta, tudíž si cestu pamatovala. Nebylo to sice pět minut, ale procházka po Coronadu je tak příjemnou záležitostí, že bych si jí dopřál každý den. Vzduch je vhlký, teplý, cestou obdivujete vymazlené parčíky se zelenou travičkou, obrovské domy, které vypadají čím dál tím honosněji jak se blížíte směrem k pláži. Rozhodně se nedá přehlédnou vozový park obyvatel Coronada. Nechybí totiž nejnovější Porsche, Audi, Lamborghini, Ferrari.. Jakékoli luxusní auto si vybavíte byste na Coronadu našli. Tahle jsou ale většinou schovaná v podzemních garážích a tak se mi jich moc foťákem ulovit nepodařilo. Po nějaké čtvrthodince jsme dorazili na pláž. Byla vskutku obrovská, jelikož pokrývá téměř polovinu pobřeží ostrova. Samozřejmě mě učaroval oceán a sedět na pláži a koukat na něj bych vydržel hodiny. Bohužel v zimě v San Diegu nejsou zrovna tropy a teploty nepřelezou nějakých 23 stupňů. Voda měla o dost míň, takže na koupačku nedošlo. Cestou zpátky jsme to vzali podél pláže a obdivovali honosná sídla těch nejbohatších američanů. Dům na pláži v Coronadu může prý vyjít klidně na půl miliardy korun. Pak už je Bugatti Veyron za babku :).
Po návratů do nového dočasného domova jsme prozkoumali sídlo grandma. Pracuje jako nanny, stará se tedy o děti jedné rodiny. Aby to neměla do práce daleko tak jí jednoduše postavili dům hned vedle a má s nimi společnou zahradu. Pozemek za domem určitě stojí za zmínku. Nechyběl tam bázen, výřivka, kamenný gril a také tzv. pool house. Což je dům, který si postavíte u bazénu a máte v něm ručníky. Tedy.. Tak vypadali původní pool housy. Jejich byl přibližně o velikosti menšího rodinného domku, měl dvě patra, dvě koupelny, LCD obrazovku a nahoře několik postelí. No a tam jsme se nastěhovali.
Druhý den jsme šli opět na pláž, protože jsme zjistili, že nic jiného se v podstatě dělat nedá. Snídali jsme v italské restauraci, která mi překvapila příznivými cenami. Taky jsme objevili obchod s oblečením s povánočními slevami. Bylo to oblečení pro surfaře, takže se dali najít všechny známé značky.. Hollister, Quicksilver apod. Ceny za tričko třeba dva dolary. To všechno zní parádně, až na to, že jsem neobjevil jedinou věc, která by byla v mojí velikosti :-/. Také jsme objevili candy shop. Vypadal dost strašidelně s těma křiklavejma barvama.. A nemam rád klauny. A navíc sem si splet mandle v čokoládě s kešu v čokoládě.. Totální katastrofa :(.
Večer jsme poprvé otestovali výřivku. Byla vskutku parádní se zabudovaným iPodem. Akorát horká voda po nějakej době omrzí, takže jsem tam nikdy nevydržel moc dlouho. Taky jsem pak zjistil, že mi ten chlor naprosto vybělil kraťasy :D.
Další den přijela sestra mojí host-mom, která bydlí v San Diegu. Má dva syny, což tedy byly moji „bratranci“. Oba jsou členové jakéhosi gangu v San Diegu, tudíž jsem si vyslech docela zajímavé životní příběhy. Život v Kalifornii nemusí nutně být procházka růžovým sadem. Nedokážu si představit, že bych třeba nemohl v Plzni jet na Košutku, protože je to území jiného gangu a riskoval bych, že mi zastřelí. Večer jsme zajeli na pláž autem a šli jsme se podívat do slavného Hotel del Coronado, což je největší dřevěná stavba v USA. Vypadal docela fajn, ale víc vám poví fotky. Akorát mam obavy, že ho jednoho dne kompletně sežere červotoč. :D
Hned další den jsem si vybrečel zoologickou, protože oni by prostě seděli jak pecky celej den doma a nikam se nepodívali. Opravdu nechápu smysl takový dovolený, ale holt sem z jinýho těsta. ZOO v San Diegu je jedna z největších ZOO na světě, pokud vynecháte safari parky. Byla vážně obrovská a všechny zvířátka se mi moc líbili :). Mohli jste si vybrat různé trasy (např. Monkey Trail) a pak jste třeba procházeli umělým pralesem a po stranách byly v klecích různé opičky a kočičky apod. Taky jsme měli štěstí a viděli jak trénují mládě leoparda aby se nebálo lidí a aut. Pomáhal mu bílý labrador, který s ním všude chodil jako největší kámoš. Vše jsem samozřejmě pečlivě fotil.
Pak ale začli všechny líné amíky bolet nožičky a nacpali mě do nějakýho debilního autobusu, kterej celou zoo profrčel a viděl jsem ze zbytku velký prd. Než jsem je ukecal, že vystoupíme, tak jsem minul všecky lední medvědy a tuleně a taky slony a žirafy. Tam kde jsme vystoupili sice byli pandy, ale čekala se na ně fronta a to by moje rodina nepřežila. Tak jsme zamířili na nějaký jiný medvídky, který byli hodně vtipný.. Jeden si tam tak dlouho hrál s nějakou kládou až mu spadla do vody a byl z toho uplně nešťastnej :(. Mam to natočený na videu, ale nevím jestli to má smysl cpát někam na youtube. Odpoledne jsme vyrazili prozkoumat ty hezčí části San Diega. Byli jsme na nějaké slavné filmové pláži, viděli jsme starý dřevěný Roller Coaster a taky záliv lachtanů nebo co. Prostě se tam váleli tlustý zvířata na pláži a všichni si je fotili. Tam odsud mam hodně hezký fotky ptáků .
Další den už bylo na čase vyrazit domů. Amanda totiž neustále prudila, že musí být doma do půlnoci. Výcházelo to totiž, že bysme přijeli někdy okolo půlnoci na nový rok. Celou dobu jsem myslel, že má domluvenou nějakou super party, ale pak z ní nakonec vylezlo, že ani neví kam vlastně půjdou. To mi teda docela dopálila, protože jsem kvůli ní málem neviděl Grand Canyon. Prostě jí nedocházelo, že já se sem už možná nikdy nepodívám. Host-dad měl ale dost rozumu, takže po strávené noci v Arizoně ve Flagstaffu jsme zajeli do národního parku Grand Canyon. Je to tedy na severu Arizony, i když podle mapy se zdá, že větší část kaňonu leží v Utahu. Nicméně Grand Canyon se jmenuje hlavně ten park a ten je v Arizoně. Jedná se o poměrně malý ohraničený prostor lesa na okraji velkého kaňonu. Zaplatíte vstupné za auto a můžete dojet skoro až na okraj. Po krátké procházce zasněženým lesem se přede mnou otevřel výhled přímo do kaňonu. Těžko bych teď popisoval slovy tu nádheru. Jen zmíním, že je zvláštní vidět kaňon zasněžený, protože tak ho z obrázků neznám. Víc nebudu říkat, protože vše si prohlídnete sami v mých fotkách. Mimojiné jsme viděli kolouška, co se nerušeně pásl několik metrů od stezky. Vypadal jako Disneyho Bambi. Tak jsem ho taky ulovil na fotku . V Grand Canyonu moje fotografování skončilo, protože došly baterky. Velká škoda, to ale nebyla, protože už toho moc focení nebylo.
Na cestě zpátky mi hodně učaroval noční pohled na Alberquerque, tedy největší město Nového Mexika. Sjíždíte z velkého kopce do údolí které je poseté světly kam až oko dohlédne. Takyže cesta městem zabrala skoro dvě hodiny :x.
Domů jsme dorazili 3 minuty po půlnoci 1.1.2010. Krom toho, že nám málem chcípl hlady pes, taky přestalo fungovat topení, takže jsme měli doma asi 12 stupňů. A také další 3 dny potom, protože nikdo neměl čas zavolat opraváře.
Tak to by bylo asi všechno k mému výletu. Nemám k tomu nic moc co dodat, takže to byl v podstatě jen popis toho co jsme dělali. Musím přiznat, že všechny státy, které jsem navštívil jsou 100x hezčí a lepší než Texaský Panhandle. Je mi dost líto, že jsem neskončil v tej Kalifornii, protože je podle očekávání opravdu krásná. Tak třeba příště :).

Ještě dnes se pokusím nahrát fotky. I přes veškeré mazací postupy mi jich zbylo přes 200, což je 4x víc než normálně. Uvidím jak to půjde nahrát.

Californication Part 1

2010-01-13T02:39:00.015+01:00

///Ano, tenhle článek tu měl být už minimálně přes týden. Moc se všem omlouvám za zpoždění, ale kupodivu tu na to opravdu nemám čas. Nemůžu ale připustit nezapsat všechny svoje zážitky, takže to tu nakonec máte. Rrozhodl článek postnout na dvakrát. Druhá část není dopsaná a přijde doufejme co nejdřív. Části psané kurzívou obsahují moje radikální názory a máte dovoleno je vynechat. :)

Čtení povoleno jen za poslechu následující písničky :).

Doufám, že jste všichni oslavili Vánoce s co nejmenším počtem zaskočených kostí a hořících stromečků. Co se týče Silvestra, tak jsem sice pochytil jen střípky od nejbližších přátel (kdo jinej tenhle blog čte? :)) ale odvodil jsem si, že byl pro mnohé skoro tak dobrý jako loňský. Některým jsem určitě dost chyběl i já, ale asi se mi to stydí říct :). Tak vám tady teda dodatečně přeju pěknej novej rok a asi i veselý Vánoce, ale víte, že já na tyhle věci moc nejsem.
O čem že to teda dneska bude? Mno.. je to všemi napjatě očekávaný článek o mém výletě do Las Vegas – města hříchů a do San Diega, v mé vysněné Kalifornii. Začnu ale Vánocemi u nás v rodině, protože těmi začal i náš výlet! Upozorňuju všechny, že tentokrát se nebudu nijak omezovat a napíšu všechno co mi leží v paměti, protože to neni jen pro vás ale i tak trochu pro mě. Proto to možná bude vůbec nejdelší článek v historii tohoto blogu. Taky se na vás těší přes 2000 fotek (ochutnávku vidíte porůznu v článku), které musím ještě nějak roztřídit a pak uploadnu na web tak desetinu. :)

Pokud se vám zdají Vánoce v ČR, čím dál tim víc o penězích a o dárkách než o lásce, klidu a míru stráveném v okruhu nejbližší rodiny, tak vězte, že tohle začalo v USA už před desítkami let. Dnes jsou tu Vánoce naprosto čirý business. To bohužel už téměř vytlačilo skoro všechny tradice kromě všudypřítomné obří pochodující reklamy na kvalitní univerzální čistič silnic (Coca-Cola) a to sice Santa Clause. Předvánoční reklamy, výzdoby a akce začínají každým rokem dřív. Letos dostali Walmarty výzdobu už někdy v polovině října. Komu se tenhle typ svátků líbí, tak proti němu naprosto nic nemám. Jen to prostě není můj šálek čaje a vzhledem k tomu, že nejsem křesťan, tak nemám sebemenší důvod kdykoli v budoucnosti slavit Vánoce (až budu bydlet sám).

Večer 24.12. neboli na náš Štědrý večer se v naší rodině oslavil jakým si „rozjezdem“ pro ty opravdové „Christmas“, čímž se kromě celého toho šílenství označuje i samotné ráno 25.12. Sjelo se k nám podobné množství příbuzných jako na Thanskgiving a stromeček se zavalil všemi možnými balíčky s dárky pro širší i užší rodinu. Dostal jsem jen nějaké maličkosti jako ponožky, sprchové gely nebo třeba moje první značkové pyžamo :). Co se týče známých amerických punčoch tak ty posloužily jen jako další prostor k uložení dárků a kromě čokolády jsme tam našli spoustu miniaturních hraček. Nevim teda k čemu mi má bejt hot wheels autíčko, ale já mam radost ze všeho :).
Odejzd na výlet byl naplánován na 4h ráno 25.12., což by znamenalo vstát velmi brzy a stihnout rozbalit všechny dárky. Nakonec se ale vše přeplánovalo a odjezd se posunul na 3 ráno. Tím pádem nemělo ani smysl jít spát. Strávili jsme tedy večer u Xboxu. Kolem druhé jsme mohli jít opět ke stromečku. Zbyla už jen nejužší rodina, ale stromeček byl zavalen tentokrát ještě více dárky, jak si můžete prohlídnout na obrázku. Tyhle dárky už byly jen od „Santy“ - tedy rodičů. Dostal jsem všechno, co jsem si přál. Tedy závodní videohru a kovbojský klobouk :). K tomu ještě spoustu fajn oblečení a nějaké dárkové karty. Po rozbalení všech dárků se zjistilo, že všechno oblečení co dostal Jimmy je mu malé, takže jsem to všechno dostal já a jemu pak koupí něco většího :). Tím pádem mi už teď skoro nestačí skříň a nemám nejmenší představu jak se „přestěhuju“ zpátky do ČR.

Ve tři ráno už jsme byli všichni naskládáni v našem osmi místném Chevroletu Suburban a mířili směrěm na západ. Bohužel já dokážu usnout jen na břiše rozpláclej jak žába (popřípadě přitulenej k někomu O:)) a to je hodně těžko proveditelný v autě, kde je každý místo obsazený. K ránu jsem sice na pár minut omdlel, ale když jsme přijíždeli do Alberquerque (největší město v New Mexico), tak jsem byl zase při smyslech (opilce). Všimnul jsem si radikální změny krajiny, tedy spoustu skal a kopečků okolo silnic, které nás vlastně provázely skoro celou cestu na západ. Postupně se prostředí změnilo v oranžové skály podobné jako v Palo Duro Canyonu. Za pár hodin jsme přijeli do Arizony a tam jsem konečně po několika měsících zase uviděl pořádný jehličnatý strom! Arizona mi byla, co se týče krajiny, více než sympatická. Vůbec ne vyprahlá a horká jak jsem si představoval, ale hezky zasněžená a trošku připomínající takové „přehnané“ Čechy. Projeli jsme městem Flagstaff a vydali se na sever směr Las Vegas. Před Las Vegas musíte přejet přes Hoover Dam, tedy vodní přehradu a elektrárnu, která zde stojí už od roku 1938 a měla za úkol vyrábět elektřinu pro Las Vegas. V dnešní době má však Las Vegas nároky na elektřinu více než 1000x větší, a tak je elektrárna uzavřena.

Naopak dost škodí plynulosti v dopravě, protože jen dvouproudá silnice na přehradě na hlavním tahu do Las Vegas znamená minimálně půl hodinové zpoždění pro každé auto. Na to ale už někdo pomyslel a nad Hoover Dam se tyčí rozestavěný obrovský šestiproudý most. Najdete ho ve fotkách. Od Hoover Dam to už je, co by kamenem dohodil. Přijíždět ve dne do Vegas určitě není ani zlomek té nádhery, co v noci, ale přesto vám obrovitost města, co se před vámi rozkládá na moment vezme dech. Ten pak zanedlouho chytíte a ještě se chvíli ponudíte v odpolední dopravní špičce. Mně to vyhovovalo, protože jsem mohl fotit mrakodrapy různých možných i nemožných tvarů. Většinou jsou to hotely. Jeden vypadá jako obří pyramida, jeden napodobuje Manhatten, další jako Disneyland a je tam i hotel s vlastní horskou dráhou :). My měli namířeno do hotelu Ceaser’s Palace, tedy do jednoho z nejslavnějších Las Vegaských hotelů vůbec. Slavný je hlavně kvůli populárnímu filmu The Hangover. Nemám tušení, jestli se tenhle film do Čech dostal, ale určitě doporučuju k shlédnutí.

Přestože naše GPS trvdošíjně doporučovala pokračovat 400 stop a zatočit doleva, tak to můj host-dad na hulváta vohnul k hotelu hned, jak ho viděl a tak jsme skončili na parkovišti vyhrazeném pro limuzíny - před vchodem do lázní hotelu. Nápis Ceaser’s Spa měl bohužel jen dva metry, takže přes všechny moje protesty host-dad naběh do hotelu hledajíc v lázních recepci. Po tom, co ho velmi slušně vyvedli a s kamennou tváří se ho zeptali, jestli je náš otřískaný Chevrolet limuzína, jsme radši následovali GPS, která očividně projevila více rozvahy než průměrný Texasan. Zavedla nás dovnitř do areálu hotelu. Po chvíli hledání jsme objevili parkovací dům a v něm po pár desítkách minut našli místo k stání. Od parkoviště to bylo pěšky do našeho pokoje asi kilometr, tudíž jsem ocenil můj okolečkovaný kufr :). Hned po vystoupení z pátého výtahu mě překvapil vzduch s příchutí cigaretového kouře, ale to už jsme našli Roman Tower, ve které měli být naše pokoje. Zjistili jsme, že na recepci při bookovaní pokojů udělali chybu a nedali nám naše pokoje u sebe. Za odměnu jsme místo 500 dolarových pokojů s jednou místností, dostali dva hlavní apartmány, na dvou patrech se dvěmi ložnicemi, a celkovou plochou 400 m2. Takové ty pokoje, co jsou hlavní na patře, hned u výtahů. No takže fajn, ale vzhledem k tomu, že jsme tam strávili jen jednu noc, tak bych klidně bral něco za desetinu ceny :) ..

Hotel byl postavený tak, že ať jste chtěli dojít kamkoli, museli jste projít casinem. Přímo v casinu byly i všechny restaurace. Velmi překvapující bylo (pro mojí rodinku), že jídlo stálo desetinásobek normální ceny. Mno to se mi mohli zeptat. Takže jsme skončili s nějakými odornými kalíšky špinavé rýže za 30 dolarů.

Což mi velmi efektivně přivádí k hlavnímu problému tohoto hotelu a to sice, že 99,9999% všech lidských bytostí, které jste tam měli (velkou) šanci na každém centimetru čtverečním potkat, bylo asijského původu. Tahle prazvláštní čínsko-japonsko-vietnamsko-thajsko-korejská směsice tvořila jakousi vyplňovací hmotu všech zákoutí a naprosto zřetelně prokazovala skupinovou inteligenci (viz vosí roj). Nic mi už nenechalo na pochybách, kterýže to poddruh homo sapiens sapiens na celé čáře vyhrává evoluční boj o přežití nejsilnějšího. Co mi mírně zarmoutilo byl fakt, že odpadá možnost před nimi utéct do USA. Prostě nás umlátí čepicema. Není se čemu divit s naším záporným přírůstkem obyvatelstva :(.
A nenechte se zmást. Já nejsem členem KKK. Nicméně bych všechny ty anti-rasisty chtěl vidět v tomhle hotelu, nebo třeba na škole plné afroameričanů (viď Báro) jestli by se cítili dobře.

Využil jsem nepatrné skuliny a prodral se do nákupní zóny. Ta byla tvořena malebnými úzkými uličkami a butiky napodobující domy. Najít jste mohli všechny slavné značky. Versaci, Armani, Dolce-Gabana, Victoria’s Secret, Calvin Klein, Play-boy.. a jakoukoli jinou snobárnu si vymyslíte. Strop byl klenbový a pomalovaný nebeskou modří a nechyběly ani mraky. Prostě architekti nehodlali připustit, že tenhle hotel někdy opustíte. Taky, že jsme ho neopustili. To mi štve asi nejvíc. Z Las Vegas jsem prostě viděl jen tenhle pitomý hotel, který mi za těch pár hodin začal lézt pěkně na nervy. To bylo způsobeno tím, že v naší rodině neexistuje žádné vedení a nic se neplánuje. Tudíž se každý pokusil si dělat, co chtěl a vzhledem k tomu, že jsem neměl chuť se v tom hotelu ztratit (a skončit v gyrosu), musel jsem se držet alespoň Jimmyho s Treyem.

Ráno jsme opět osedlali našeho běloskvoucího draka... no dobře.. nasoukali jsme všechno harampádí zpátky do Chevyho a vyrazili směr Edge of the World of the Western Civilization! Co se týče prostředí, tak Kalifornie z půlky vypadá jako Nevada. Prostě totálně sluncem spálená neobdělatelná půda. (Taky se zde nachází Údolí smrti, které jsme minuli o pár mil). Přibližne v půlce cesty mezi hranicemi a oceánem ale projedete jakési hory a hned za nimi se okolí změní v kýžený ráj. Nechybí palmy na každém rohu, zarostlé kopečky, vlhký vzduch vonící slanou vodou, nebo třeba cedule Los Angeles 60 mil.

Po dalších úmorných hodinách v autě, kdy se můj mozek jednoduše vzdal a přepnul se do úsporného režimu, jsme konečně dorazili do San Diega! Jen jsme profrčeli po hlavním tahu, který je tak blízko letiště, že nám přistávající letadla málem ohýbala anténu a ocitli jsme se na přivaděči na ostrov Coronado. Na ten vede úžasný most, který jsem bohužel nedokázal nikdy pořádně vyfotit. Každopádně přijíždět na ostrov je jako jet na horské dráze. Naše navigace nás dovedla až přímo k domu mojí „babičky“, ale my nejprve zamířili rovnou na Coronado Beach.

O tom jak vypadá pláž, jak vypadalo bydlení u grandma, o návštěvě jedné z největších amerických zologických zahrad, o návštěvě Grand Canyonu a cestě zpátky si přečtete v novém článku za několik dní!

TO BE CONTIUNED, HOPEFULLY.

Come back?

2009-12-16T17:39:00.003+01:00

Můj blog mi připomíná nový seriál Stargate Universe. Nové díly přicházely se železnou pravidelností každý pátek kromě jednoho vynechaného týdne. Teď se ale nátačení pozastavilo a další díl přijde až na jaře. K vašemu nesmírnému štěstí na další příspěvek ode mě nemusíte čekat do jara ale je tady "už! teď!
Možná se ptáte proč jsem tak dlouho nenapsal. Ptám se na to sám sebe. Říct, že se tu nic neděje by bylo celkem urážkou. Stalo se toho tu dost, ale z nějakého nejasného důvodu začínám mít alergii na vysedávání u počítače. Navíc jako každý úžasný spisovatel občas prostě nemám náladu. Slavný americký spisovatel Stephen King tyhle svoje "okurkové sezóny" řeší tak, že píše romány o nějakých spisovatelích, kteří neví co psát. Narozdíl ode mě však jeho fanoušky zajímá každý štěk a brak co napíše.
Dnes to tedy nebude o ubohém studentovi co mu došly nápady k článkům na jeho blog. A o čem tedy? Dnešní článek bude o tom, jak zemřel Tom Cruis, o tom jak Claude málem celé shořelo na popel a také se opět vrátím ke starému "podčárovému" konceptu. Tentokrát se dočtete jak jsou Američani posedlí solí. Jako bonus a odměnu za dlouhé čekání uvidíte moje nejnovější dílo z Art Class.

Jak jistě víte, v USA můžete řídit od šestnácti let. Vesele se tu v autech prohání teenageři o dva roky mladší než já s autem plným piv apod. Proč tomu tak je? Protože auto je pro teenagera "nejbezpečnější" místo na pořádnou chlastačku. Sice za něco takového schytají nejhorší tresty, ale pravděpodobnost, že je při tom někdo chytí je dokonce daleko menší, než kdyby si udělali party u sebe doma. Americký policajt totiž nepotřebuje povolení k vstupu do vašeho domu a stačí mu telefonát od sousedů, že "v tom baráku naproti někdo chlastá!". Z toho důvodu lidi ve věku od 16 do 21 zaviní ročně mnohem více nehod než jakákoliv jiná věková skupina.
Pro high school to znamená, že téměř všichni od druhého do čtvrtého ročníku (sophomors, juniors, seniors) vlastní auto. V Texasu to pak musí být samozřejmě "obrovský" truck. To obrovský je v uvozovkách, protože místa v single cab trucku je daleko míň než v jakémkoli "malém" evropském autě. K povinostem ředitele školy z tohoto důvodu patří zajistit bezpečnost v okolí školy i na parkovišti. Nese také určitou zodpovědnost za to, že se nikomu nestane nic při cestě DO nebo ZE školy. Tohle však platí i pro děti ve školních autobusech, které musí být dopraveny do školy včas a především bezpečně.
Když se tedy silnice před dvěma týdny kvůli mrazu proměnily ve smrtelně kluzké sklo, Mr. Rice měl na výběr: Buď "vyplítvá" jeden den ředitelského volna a vyhlásí prázdniny "kluzkých silnic" nebo bude doufat, že se nikomu nic nestane. Bohužel zvolil druhou možnost a to se stalo osudným pro Toma Cruise. Po tom, co tragédii oznámili v rozhlasu jsem chvíli tupě přemýšlel proč hollywoodský herec, držitel několika oscarů a pyšný člen UFO sekty Scientology řídil školní autobus v severním Texasu. Po chvíli se vše vyjasnilo. Tom Cruis bylo i jméno jednoho z řidičů, co zaměstnávala naše škola. Při cestě do města Canyon na kluzké silnici neubrzdil v zatáčce a zřítil se do 150m hlubokého kaňonu. Celé městečko tahle událost poměrně zasáhla. Taky mi dost překvapilo, že všichni dost ostře vyčítali rozhodnutí našemu řediteli, který se z toho vzápětí psychicky složil.
Aby toho nebylo na černý pátek málo, tak se kolem třetí odpoledne rozeřvaly sirény. Napočítali jsme 3x zahoukání, ale opakovalo se to každou chvíli. To mohlo znamenat jediné a to sice požár. Nezáleželo na tom, že bylo asi 2 stupně nad nulou. Step se prostě jedno začas rozhodne hořet a když se k tomu přidá vítr, jaký ten den foukal, tak to může v Texasu zadělat na pořádný problém. Oheň se šířil z několika různých stran přímo směrem ke Claude. Město nejprve zaplnila vůně trávy a následně hustý dusivý kouř. Všechno nám to nalezlo do domu a ještě teď tady ten kouř cítím. Naštěstí vše dopadlo poměrně dobře. Město má okolo vytvořené protipožární pásy, takže se oheň nerozšířil na krajní domy. I tak se ale lidé obávali, že při tom větru může oheň "přeskočit". No naštěstí se nic nestalo a kolem desátý večer sirény zmlkly. Jinak, stepní požáry se tu nehasí, protože to nemá smysl. Hasiči se snaží rychle vysekat různé pásy v trávě, aby se oheň nemohl dál šířit nebo pokládají takové azbestové bariéry. Nevím jak to jinak popsat.

Tak tragédií už bylo pro dnešek dost. Tady máte slibovaný obrázek. Je to kreslené podle sochy, takže mi nenadávejte, že to neni anatomicky přesně :D. Jinak je to měkká tužka, tentokrát na bílou A3. Ten papír měl opravdu hodně hrubou texturu, což je snad vidět. Kreslil jsem to několik tejdnů a nejsem s tím zrovna dvakrát spokojenej. Ale stejně to sem dám :). A ještě pro srandu se tady můžete podívat jak to vypadá s invertovanýma barvama. Mnohem víc plasticky, zajímavý co? Jo, a aby ste mi věřili, tak jsem to tentokrát nafotil i rozdělaný! Na požádání zašlu :D.

___________________________________

Nakonec tu bude smutná pohádka o chloridu draselným. Takže.. biscuit se do češtiny překládá jako sušenka. Ale nejspíš to znamená sušenku leda v británii. Tady je biscuit takový tlustý kolečko, zvenku křupavý, uvnitř měkký jako třeba rohlík. Jí se to se džemem ale chutná to slaně. Příšernost. Sůl se tu prostě dává všude. Nejhorší ze všeho je asi osolené máslo. Takže si uděláte ty jejich slavné palačinky, na které vám pak napatlají to jejich slané máslo a zalejou to tunou sirupu. No vážně k poblití. Co s tou solí pořád mají?
Naopak ve chvíli kdy se vaří těstoviny nebo rýže tak se to vaří jen ve vodě bez soli. Tudíž to pak má takovou tu hnusnou vodou chuť. No je tohle normální? Pošlete mi prosim vás někdo pořádný český máslo nebo se půjdu střelit lanem do rybníka. :(

Myslím, že je toho tak akorát abych vám příjemně zkazil den.. Možná se vám to nezdá, ale já se tu mám docela dobře! Za pár dní jsou Vánoce a já dostanu pořádnej kovbojskej klobouk! A 25. 12. odjíždíme brzo ráno směr Las Vegas, přes největší americkou přehradu Hoover Dam a pak do San Diega, kde budem bydlet v domě 200 m od pláže. Na cestě zpátky zkontrolujem jestli je Grand Canyon pořád tak hlubokej a možná bude čas i na návštěvu Santa Fé! Takže očekávejte po novym roce dlouhej článek a tunu fotek. Těším se i za vás :)

American wedding and Turkey day!

2009-11-28T01:06:00.007+01:00

Travisovo neexistující hygienické návyky se opět zůročili. Může být jedno, že si 5000x za den umyjete ruce a pojídáte spoustu ovoce, když váš malý bratr olíže všechno, co vidí a pak na vás vesele naprská nějakou influenzu! Z toho důvodu tu pár dnů trpím na bolest v krku. Nepodařilo se mi vysvětlit mojí host-mom, že potřebuju nějakou desinfekci typu stopangin, takže jediné, co mi obstarala je ústní anestetikum! Woohooo.. takže mi v krku "nebolí" ale pořád jsem pěkne nachcípanej. Možná proto jsem dlouho nenapsal. Ani se mi moc nechtělo.
Dnešní článek bude o pravé americké svatbě a o Thanksgiving nebo-li díkůvzdání. Asi před týdnem jsem přišel ze školy a vyděsil mě štěkot nějakých zvířat v Treyovo pokoji. Vzhledem k tomu, že psy dovnitř nepouštíme, jal jsem se to prozkoumat. Po otevření dveří nastal dokonalý šrumec. Zkuste si představit dva obří dobrmany v malých lehkých klecích skákajících i s klecí půl metru do výšky snažíc se sežrat moji maličkost. Pomalu jsem zavřel dveře a zamyslel se, kdo nám asi nadělil tyhle dvě bestie.
Později se vyjasnilo, že psiska patří jakýmsi vzdáleným příbuzným z Wisconsinu, kteří u nás budou pár dní bydlet, kvůli nadcházející svatbě mojí "sestřenice". Nikdo mi samozřejmě nic neřek, takže jsem byl náležitě vyjukanej. Hned ten den jsme se zůčastnili svatby nanečisto. Nikdo nás tam v podstatě nepotřeboval, takže docela nuda. Další den jsem v zapůjčené košili opět navštívil kostel - tentokrát už na ostro! Svatba se konala v Trinity Church ve staré "kapli". Tedy v kapli, kterou používali ještě než postavili tu novou za 80 milionů dolarů. Svatba to byla poměrně malá - okolo 400 hostů. Obřad byl typicky americký, tak jak to znáte z filmů. Po vyměnění prstýnků se ještě novomanželé šli společně pomodlit a pak se mohli políbit. Nevěstě bylo skoro třicet a nikdy před tím nepolíbila chlapce, takže to v sobě mělo jistě náležitou romantiku. Jen mně to přišlo totálně divný. Co když ten chlap bude nemožnej v posteli?
Jinak mi obřad překvapil tím, že nebyl moc škrobený. Farář vesele vtipkoval a celý sál se křečovitě chechtal, když si nevěsta přišlápla závoj a následně trefila kytkou kameramana do hlavy.
Pak následovala klasická žranice, která se konala přímo v kapli. Na okolních stolech bylo naskládáno spoustu jídla a každý si vzal co chtěl. Než jsme odjeli, tak jsme se ještě zůčastnili krájení dortů a prezentace fotek ze života novomanželů. Celkově to bylo docela příjemní spestření obyčejnýho pátku a můžu o sobě říkat, že jsem byl na pravé americké svatbě. Bohužel jsem nesměl fotit, takže ode mě fotky ze svatby nebudou.

Včera 26. listopadu byl den Díkuvzdání. V Texasu se mu přezdívá Turkey day, protože se samozřejmě jí krocan. Dřív jsem si myslel, že jedí krocana na Štědrý den jako my kapra, ale není to pravda. Žádná tradice, co se týče jídla tu 24.prosince není, i když někteří lidé prý pečou krocana znovu. Co se týče historie tohoto svátku tak mi to nikdo nebyl schopný pořádně vysvětlit. Pochytil jsem něco jako že se v ten den vzdává dík prvním osadníkům Ameriky, ale nejsem si jistej co je tim myšleno. Samozřejmě bych to mohl někde vyhledat na netu, ale to můžete vy taky.
Vše proběhlo docela jednoduše. Rodiče už od rána kuchtili různé součásti Thanksgiving supper. (Zmínil jsem už jsem, že když se jim chce, tak umí naprosto úžasně vařit?) Skládá se to z mnoha různých jídel. Klasicky to je krocan pečený vcelku (ale to že mi pečeme vcelku kuře je prý weird), pořádnej kus šunky, green beans (což jsou spíš lusky než fazole, klasické fazole se řeknou "peas"), vařená kukuřice, bramborová kaše (trochu hustější než naše a je v tom zamícháno spoustu bylinek) a sweet potatoes. (sladké "brambory", ale prý to je úplně jiná rostlina a je to mimochodem pěkně hnusný).
Do večeře na díkuvzdání se může přidat ještě spoustu dalších věcí a liší se to na základě regionu. My jsme tu hodně ovlivněny mexickou kuchyní, takže přibyli všelijaké burritos, fajitos, nachos a jiné smrtelně pálivé pokrmy. Jako dezert nesměl chybět pumpkin pie, kterého jsem se ochotně vzdal a místo toho si dal pořádnou nálož ovocného salátu. Skládal se z různých druhů kompotovaného ovoce, hromady šlehačky (opravdové šlehačky, ne toho hnusu ve spreji co se rozpustí) a marshmelounků! :D

Celé příbuzenstvo se sešlo v našem domě a vesele jsme hodovali a diskutovali několik hodin. Mládež se pak sešla u herní konzole Xbox 360, kterou si tu krátíme volné chvíle, a vesele mě popravovali ve hře Halo až do rána.

Doufám, že se vám dnešní článek líbil a přestanete mi vyhrožovat, že mám konečně napsat další! A pořád tu je k dispozici ta možnost, že komu se to nelíbí, tak mi může políbit... klobouk. :)

ACT results and delivery story

2009-11-19T22:17:00.002+01:00

Včera jsem se dozvěděl výsledky z ACT testu, o kterém jsem psal asi před třemi týdny. Skóre ze čtyř částí se jednoduše zprůměrovalo do jednoho čísla, které je můj výsledek. To číslo je 26. Zároveň ACT přidává skóre ve formě procent a to tak, že dá vědět kolik procent lidí bylo horších než vy. To číslo je 84%. Jinak maximální možný počet bodů co lze získat je 36. Co to pro mě znamená?

1. Nebudu moct použít ACT test místo české maturity jako vstupní podmínku na jednu ze skotských unverzit (University of Glasgow, University of Edinburgh), protože spodní limit je 28 bodů. Nejsem si ale jistý, jestli by ode mě jako od českého studenta ACT vzali, takže dokud od nich nedostanu odpověď, tak nebudu řešit jestli dělat ACT znovu.

2. Chyběl mi jeden jediný bod, abych dostal plné stipendium na velkou řadu amerických univerzit. (Namátkou Texas Tech University, University of Chicago.. atd.) Což mi ovšem příliš netrápí, protože na 99,9% na americkou univerzitu nepůjdu.

Sice to byl test v cizím jazyce a čekal jsem trochu horší skóre, ale když už jsem to udělal na 26 bodů, tak mi těch dvou bodů je trochu líto. Co se týče naší střední, tak jsem byl druhý nejlepší, což teda vzhledem k úrovni naší školy nic neznamená. :)

Druhá událost týdne je možná trochu zajímavější. Po dobré zkušenosti s amazon.com (kupoval jsem sluchátka) jsem si bez obav objednal hromadu knížek. Přinutila mě k tomu reklama na novou knížku mého oblíbence Stephena Kinga - Under the Dome. Mimo tu, jsem objednal knížky dohromady asi za 100$.
Pokud k nám přijde balík klasickou americkou poštou USPS, tak to nechají na poště zamknuté v P.O. boxu. Amazon se ale tentokrát rozhodl poslat balík přes pány UPS. S těmihle soukromými doručovacími službami jsem měl vždycky problém v ČR, ale nečekal jsem že mě to potká i tady. UPS má tady právo nechat váš balík (za který už jste převodem zaplatili) klidně venku na vaší verandě, pokud vás "nezastihne". V praxi to vypadá tak, že řidiči se neobtěžují čekat až jim otevřete a rovnou všechno nechávají na prahu. Ve dvě odpoledne mi přišel e-mail, že moje objednávka byla doručena a že je na verandě. 50x jsem tedy oběhnul barák a snažil se objevit zakopanou krabici až jsem to nakonec vzdal. Ohlásit ztrátu můžete až za 24h, takže mi nezbylo nic než čekat.
Asi za čtyři hodiny přišel soused s balíkem, že to nechali na JEHO verandě (bydlí o půl kilometru jinde). Knížky se teda naštěstí našly a ani mi nepřekvapilo, že upsák "neviděl" obrovská čísla co tu máme na domech. Spíš mi překvapilo, že soused balík napřed otevřel, aby zjistil, jestli náhodou nenašel něco cenného. Naštěstí to byly jen pro amíka nepoužitelné knihy, takže mi to přinesl. Tohle bych skoro čekal spíš nějakého Čecha, od teď už vím, že Češi s tímhle chováním nejsou nijak výjimeční.
Pro příště vím, že musím amazon požádat, aby vše poslal klasickou poštou.

Ponaučení z toho je, že zásilkové služby jsou na hovno všude na světě :P. Odpuste pro dnešek trochu nudnější článek, ale je to jen bonus navíc, o víkendu napíšu pravidelný příspěvek.

Fotky z Palo Duro Canyon

2009-11-16T00:11:00.004+01:00

Dnes jsme jeli podruhé k jezeru Mackenzie, kde máme karavan, abychom ho zazimovali, než přijdou kruté mrazy. Konečně jsem je přemluvil zastavit při průjezdu Palo Duro Canyonem, což je druhý největší kaňon v USA (hned po Grand Canyonu) a protéká jím Red River neboli Červená řeka, kterou znáte z písniček. Prý je voda dál po proudu opravdu červená, ale já tady viděl jen vyschlé koryto. Ještě se do kaňonu určitě vypravím s kamarády prolézt tamní jeskyně a vyfotit se u majáku (ten kámen co mám pod nadpisem blogu). Taky ve fotkách najdete jeleny, kteří nebojácně do poslední chvíle polehávali kolem cesty. Připadal jsem si jak na safari v Africe. Pár fotek jsem nafotil i okolo jezera Mackenzie, doufám, že se nebudou moc podobat těm minulým.
Celkově to byla moc hezká neděle a doufám, že se vám fotky budou líbit. Vím, že by některé zasloužili trochu oříznout nebo upravit barvy, ale nemám na to moc času, tak jsem to nahrál přímo z foťáku. Najdete tam také pár fotek z předešlých týdnů.

Jako vždy si můžete fotky prohlédnout buď přímo tady ve slideshow nebo tady ve fullscreen prezentaci na photobucketu.

Za jak dlouho se vracím?

2009-11-14T17:50:00.003+01:00

Né, že by se mi tu nelíbilo, ale přesto mi často zajímá za jak dlouho budu zase doma a vás třeba tady. Přiletět bych měl okolo 1. července a tady je odpočítávání :)..

Veterans day and culture shock

2009-11-11T22:05:00.018+01:00

Omlouvám se všem čtenářům za dlouhé zpoždění nového příspěvku, ale o víkendu mi nebylo moc dobře, a navíc nebylo o čem psát. Sliboval jsem článek o tom jak to vlastně všechno začalo, ale rozhodl jsem se ho odsunout až na okurkovou sezonu, tedy až se tu nebude dít opravdu vůbec NIC. Dnes uvařím z vody průměrný článek o mém kulturním šoku a o dnešním dnu veteránů.

Když jsme na předojdezdovém soustředění řešili, co je to kulturní šok moc jsem si nedokázal představit jaké to vlastně je. Po příjezdu sem a pár měsících jsem byl přesvědčen, že kulurní šok je nesmysl, a že pokud existuje tak mě se vyhnul. Pravdou je, že americká kultura není čechům nějak brutálně vzdálená, ale rozdíly se tu najdou. Proč kulturní šok nepřijde hned po příjezdu mi je teď jasné. Po příjezdu jsem byl na všechno natěšený, byl jsem rád za každou změnu, novinku. Byl jsem taky ke všemu mnohem víc pozitivní. Postupem času jsem si ale uvědomil, že tu s touhle kulturou budu muset žít celý rok a jakási nevyvratitelnost všech následků na mě o víkendu dolehla. Komu se bude zdát, že si stěžuju na pitomosti, tak má na jednu stranu pravdu a na druhou stranu mu doporučuju ať si zkusí žít rok v úplně jiné zemi a pak odsuzuje :).
Takže v první řadě jde o "pet peeves" - bohužel nevím český ekvivalent, ale jde o maličkosti, které vás opravdu otravují. Trochu mi to evokuje české rčení "Stokrát nic porazilo vola". Berte v potaz, že následující text se nemusí nutně vázat k americké kultuře ale možná jen ke kultuře Texasu a lidí v mém okolí. Asi to napíšu jako seznam, i když snad nebude moc dlouhý.

1) Jak už jsem tu napsal, američani nesmrkají. Neustále popotahování mi přijde prostě nechutné, stejně jako jim přijde nechutné, když se někde ve společnosti nenápadně vysmrkám.

2) Nikdo si nezakrývá ústa při zívání, kýchání nebo kašlání. Klidně se vám může stát, že vám někdo kýchne přímo do obličeje. Pravěk. :P

3) Zaráží mi neskutečná vymytost mojí rodiny, která s napjetím sleduje reality show Operation Repo a bezmezně věří, že je to pravda. Nejen že tato "reality show" je na první pohled plná herců a hraná podle scénáře, ale přímo v titulkách show je napsáno, že to není založené na realitě.

4) Hudba. Stejně jako mi v čechách štvou donekonečna se opakující písničky v rádiích, tak mi to štve i tady. S tím rozdílem, že v ČR se tomu úspěšně vyhíbám, kdežto tady mám bratry, kteří jsou schopní poslouchat ty čtyři debilní písničky 200000x dokola.

5) Křesťanství. Brrr... Jsem už na to úplně alergickej. Asi jednou udělám výzkum, který prokáže, že křesťani jsou statisticky podprůměrně inteligentní. Sice nemám chuť ani odvahu na složitou argumentaci o nesmyslnosti jejich víry, ale alespoň jsem se naučil jednu dobrou otázku. Ptám se jich jak je stará naše planeta Země. Podle bible je to tuším několik tisíc let, ale oni bibli znají hůř než já, takže jsou schopni odpovědět, že je Země stará něco málo přes 2000 let. Načež se jich ptám na to, kdy byly postaveny pyramidy, zikkuraty, nebo proč tu jsou pozůstatky dinosaurů apod. :D

6) Plýtvání. Plýtvá se tu vším. Jídlem, vodou, benzínem, plasty, léky.... Nemám k tomu co dodat, snad jen že bych američanům přál, aby to byli oni, kdo první na vlastní kůži pocítí jak je naše planeta vysátá. To se bohužel nestane.

7) Hrdost. Řekl bych, že všechny národy na světě mají více hrdosti než Češi, ale Američané to trochu zavádí do extrému. Neříkám, že nemají na co být hrdí, ale alespoň by mohli přestat dětem tvrdit že vyhráli válku ve Vietnamu a v Koreji a taky by mohli přestat vojenské operace v Iráku a Afghánistánu nazývat "obranou".

Na nic víc si teď nemůžu vzpomenout, i když mi určitě napadne dvacet dalších věcí až ten příspěvek publikuju. Jen doufám, že se s kulturním šokem brzo nějak vyrovnám a přizpůsobím se.

Dnes jsme ve škole náležitě vzdali hold všem veteránům z Claude. Nějakých 50 stařečků se sešlo u nás v tělocvičně. Jen pár bylo veterány z WW2, pár z nich byli bývalí mariňáci nasazení ve Vietnamu či v Korei a zbytek byli většinou vojáci z námořnictva (Mezi nimi i můj host-dad, který sloužil přes 11 let na bojovém křižníku). Naše škola jim připravila program plný vstávání, tleskání, recitování a držení minut ticha. Až dnes jsem si dokázal trochu uvědomit druhou stranu mince. Je pravdou, že USA vyvolalo v historii spoustu konfliktů (a spoustu jich taky urovnalo), ale pro řadového vojáka to nic neznamená. Ještě není dost starý na to aby pil alkohol, ale už může zemřít pro svou vlast v nějaké úplně cizí zemi. Představil jsem si jak kdysi tyhle pánové, co nikdy nebyli dál než v Dallasu museli bojovat s japončíky o Okinawu nebo v bitvě u Iwo Jima a skoro mi běhal mráz po zádech. USA sice na své půdě neměly už 200 let ozbrojený konflikt, ale válku a smrt tady mají lidé pořád tak trochu v povědomí, i když jen z pohledu narukujících vojáků, co opouští svoje rodiny.
Taky jsem si v ten moment říkal, že bych byl moc rád hrdý na naše veterány z WW2, kteří se až na britské letectvo bohužel skoro nedostali do boje. A zrovna ti největší hrdinové české vojenské historie se nakonec dočkali jen utlačování a věznění našimi komunistickými soudruhy. Komu tohle nepřijde "messed up", tak by se měl jít nechat vyšetřit :)
Abych zakončil trochu veseleji. Dnes jsme v jedné třídě objevili záhadné dveře "do zdi". Když je Megan profesionálně otevřela kreditní kartou, tak se objevil žebřík na střechu. Ohromná sranda žeano! Bohužel jsem se na střechu nestihl dostat a něco nafotit, tak tady máte aspoň obrázek rozhlížející se Megan :).

Podtrženo sečteno se tu mám v podstatě pořád stejně dobře. Začínám mít dokonce i opravdové kamarády, jen mi prostě pár maličkostí začlo lézt na mozek. Po vzoru mé oblíbené dívky to po sobě radši ani nebudu číst, tak omluvte chibi.

October pride program

2009-11-04T22:14:00.003+01:00

Moc vám všem děkuju za pěkné komentáře. Šestnáct lidí je asi 8x tolik víc čtenářů, než jsem čekal :). Za odměnu se tu můžete podívat na video z našeho říjnového programu. Po každém šestitýdením bloku máme takovéhle speciální Pep Rally, kde nejlepší studenti dostanou trička. Bohužel tam nikde nejsem, povedlo se jim se mi vyhnout, ale uvidíte tam spoustu mých kamarádů i pár hezkých holek. Stojí za shlédnutí.

Drug free week and Halloween

2009-11-01T16:23:00.006+01:00

Tak mi tu zase končí víkend a opět jsem se rozhodl strávit půl dne příspěvkem na blog, aby bylo co číst. Moc vás všechny prosím, abyste nechali nějaký komentář pod článkem. Chci si udělat představu o tom, kolik lidí ten blog asi čte :).

Tenhle týden tu proběhl tzv. Drug Free Week, což je zoufalá snaha státu Texas provést osvětu o škodlivosti alkoholu u mladistvých. Všichni určitě víte, že pod 21 let se v USA alkohol prodávat nesmí a opravdu si ho nekoupíte. ID neboli občanku po vás chtějí VŽDY, i kdybyste vypadali třeba na 70, takže odpadají nějaké odhady barmana o tom kolik vám je. Přes přísnou legislativu tu ale hodně mladistvých alkohol pije, a prý je to také důvod častých nehod na silnici. Každých 7 minut v Texasu zemře jeden mladý člověk kvůli řízení v podnapilém stavu. Podle mého skromného názoru by celkové bezpečnosti prospělo posunutí hranice řízení na 18 let. Nevidím žádný důvod proč by měl šestnáctiletý rozmazlený spratek sedět za volantem obrovského hummeru, když ještě 5 let podle amerických zákonů není dostatečně zralý na pití alkoholu. Podnapilý člověk často zraní jen sebe a podle mě je velký rozdíl řídit svoje tělo a tunový hummer.
Každopádně nehody se tu stávají dost často a nic zatím nepomohlo. Takže tu probíhá speciální protialkoholová osvěta. Dostali jsme náramky, na kterých bylo napsáno, že kdo pije alkohol tak může snadno zemřít nebo otěhotnět. :D Taky jsme zkoukli nějakou ubohou prezentaci v PowerPointu a pak nám dali speciální brýle, které vám změní vidění, jakobyste byli podnapilí. Pak jsme zkoušeli chodit po čáře a říkat abecedu pozpátku. No musím říct, že tím policejním testem bych neprošel ani za střízliva :).
V pátek chodila po škole smrtka a "zabíjela" lidi. Prostě dostali kartičku s nápisem z jakého důvodu zemřeli (vždy spojeno s Drink'n'Drive) a do konce dne nesměli promluvit. Na jiných školách v Texasu se tohle ale žene do extrému. Normálně se vymodeluje dopravní nehoda, zavolá se sanitka a "zranění" se odvezou. Když někdo "zemře" tak pak volají rodičům, co se stalo a dokonce jim i vystrojí pohřeb s rakvičkou a všichni u toho brečí a tak. Samozřejmě je to všechno jenom jako, ale přijde mi to jako totální hardcore. Zajímalo by mi jakou má taková kampaň účinnost. Je vidět, že už tady politici neví kudy kam aby se úmrtnost zmenšila.
V pátek jsem konečně dal pár lidí dohromady a šli jsme si zajamovat [zadžemovat] ke kamarádovi domů. Bydlí asi 30 minut od Claude na farmě, tak jako spousta dalších lidí a jeli jsme tam školním autobusem. Byl plný malých uřvaných děti, co po sobě pořád něco házeli. Největší respekt má ode mě řidič autobusu, který ač několikrát trefen jablkem do hlavy, neprojevil sebemenší známky rozčilení a naprosto flegmaticky dál smykoval s autobusem po polní cestě.
Jinak v "kapele" máme bicí, dvě kytary, klávesy a žádnou basu. Za následující měsíc se musíme pořádně naučit aspoň čtyři vánoční písničky a pak je ve škole zahrát. No, jsem na to hodně zvědavej, protože amíci nějaký super nadání nemaj a já osobně taky nejsem zrovna virtuoz co se týče kytary. Ale pokusíme se to nacvičit co nejlíp. Měl jsem teda radost, že jsem si konečně po delší době zabrnkal a dokonce mi půjčí kytaru i domů, takže paráda. Mimochodem kamarádův táta je nadšenec do 3D animace, což je poslední věc co bych v Texasu uprostřed kukuřičného pole čekal. Hodili jsme řeč a možná mu někdy s něčím pomůžu.
Potom jsme museli jet zpátky do Claude na poslední domácí fotbalový zápas, který jsme samozřejmě projeli. Porazí nás i týmy co nikdy neporazili nikoho jiného :D. Naštěstí v hledišti bylo spoustu kamarádů i moje dvě oblíbený slečny, tak jsme se zahřáli čokoládou (a navzájem :D) a dokoukali zápas. Po zápase sice spoustu lidí ještě šlo na Fifth Quarter, ale mě nebylo moc dobře a radši jsem šel domů kouknout na nějaký scary movie. (Jo a nakreslil sem vám koníka!)

V sobotu jsme se vypravili do Amarilla a konečně jsem si koupil telefon. Jen jedna společnost tu prodává telefony bez smlouvy a já nakonec z krabice použil jen simku a strčil ji do svého starého mobilu. Všechno funguje celkem OK a dokonce mam tady v tej díře i pár čárek signálu. Budu platit asi 380kč měsíčně za úplně neomzenený SMS, IM a internet, což je dost dobrá cena. Volání asi za 5kč za minutu.
Potom jsme nedělali nic... a pak zase nic... a ve čtyři odpoledne jsme šli do kostela. Už jsem si zvykl si tam zašpuntovat uši a poslouchat hudbu, ale tentokrát to byla nekonečná úmorná nuda. Brr. Slíbili mi, že večer půjdem do kina, ale místo toho jsme šli nakupovat do debilního Walmartu, což mi dokonale zkazilo náladu.
Tentokrát jsem byl přímo členem nakupovací čety a nestačil jsem zírat. Prostě se projede každá ulička s jídlem a cokoli někomu chutná tak se hodí do košíku. Většinou nejméně po deseti kusech. Uprostřed nakupování se půl rodiny rozhodlo, že je to nebaví a ojdeli domů a nechali mě v krámu s host-dadem. Když jsme dokončili lov na mamuta, měli jsme tři narvané košíky. U kas jsme chytli tu nejpomalejší prodavačku na světě a trvalo snad 40 minut (!!!) než ocheckovala všechno zboží. Málem jsem tam zapustil kořeny. Můj host-dad měl ale smysl pro humor a na ten pás postavil z plechovek Taj Mahal, který se pak za nevídaného rachotu rozletěl po celém Walmartu a veselý personál v Halloweenských převlecích nám pomáhal plechovky sbírat.
Přičemž se můj "taťka" s každým dal nadšeně do řeči a chlubil se, že má doma dva exchange studenty. Taky se tam tej prodavačce vtipně zasekla zmrzlá pizza a málem se tam z toho rozbrečela :D. No fakt zážitek.
Jak možná víte tak v sobotu byl Halloween, ale bohužel jsem si ho užil v tom Walmartu. Moji vrstevníci tu navíc kostýmy neřeší a akorát se chodí do strašidelných domů, kam jsem se ještě nedostal. Pro sladkosti se zastavilo asi jen pět dětí, takže tady v Claude žádnej zázrak.
Myslím, že by to mohlo pro dnešek stačit. Určitě nezapomeňte nechat nějakej ten komentář a mějte se všichin krásně. Příští článek bude nejspíš o tom jak to vlastně všechno začalo a jak jsem se sem dostal. Naivně předpokládám, že můj blog čte i někdo kdo mě nezná :).

ACT, ASVAB and the flu

2009-10-26T01:12:00.004+01:00

Vzpomněl jsem si, co jsem to chtěl minule ještě napsat, takže to dnes doplním pod čáru. Budou to nějaké zkušenosti s náborem do americké armády. V článku taky zmíním chřipkovou mánii, která postupně ovládla americký kontinent.

Poslední týden byl ve jménu přípravy na ACT. Je to test, který v USA funguje jako naše příjmačky na vysokou, s tím, že se ho dělá každý už na střední a ta organizace sama výsledky rozesílá na různé školy dle vašeho výběru. Podle toho se přesně dozvíte pro jakou školu jste se "kvalifikovali" a dál už se nezdržujete příjmacími zkouškami. Ještě existuje podobný test, který se jmenuje SAT a záleží jen na konkrétní škole, který test považuje za lepší.
Vzhledem k tomu, že americké univerzity jsou pro mě extrémně drahé (okolo $30,000 na rok) neplánuju se sem na univerzitu vrátit. Tudíž pro mě vlastně ACT nic neznamená, ale střední škola mi ten test zaplatila, tak proč si ho neudělat. Navíc ho možná budu moct použít místo příjmaček na University of Glasgow, kam se plánuju po maturitě vrtnout. I kdyby to nakonec bylo úplně k ničemu, tak aspoň budu vědět jestli jsem chytřejší než stejně staří amíci. Výsledky budu mít asi za měsíc a pro kvalifikaci na Glasgow bych potřeboval 28 bodů z 35.
Test se skládal ze čtyř částí: Angličtina, Čtení, Matematika a Věda.

S Angličtinou jsem měl samozřejmě celkem problém, protože ač vás to možná překvapí, nejsem žádný gramatický expert. Test sice nebyl zaměřen přímo na gramatiku jako třeba TOEFL nebo IELTS, ale nějaká by se mi hodila :). Šlo o vybírání z různých možností jak opravit nějakou chybu ve větě. Taky tam bylo spoustu otázek na problematiku čárek a středníků, která se do detailu na žádné české střední neučí. Odhaduju, že z téhle části budu mít skóre nejhorší.
Čtení už šlo trochu líp, ale textu bylo moc a nesměl jsem použít slovník, takže několik otázek jsem stejně natipoval. Byly tam čtyři články (beletrie, věda, biologie, umění) a ke každému asi patnáct otázek na porozumnění textu.
Na Matematiku jsem se těšil nejvíc, protože s ní tady nemám problémy a dokonce jsme mohli používat kalkulačky. Příklady byly jednoduché až na pár kombinací a pravděpodobností, které jsem (přes veškeré snahy mojí matikářky z Ústavu) kompletně zapomněl. Problém byl ale v krutém nedostatku času, takže posledních deset otázek jsem musel čistě natipovat. Jaká škoda! Moje genialita se neprojevila.
Věda neboli "Science" je tady slátanina fyziky, chemie i biologie. V testu ale vůbec nešlo o nějaké znalosti. Byli tam čtyři články s různými grafy a tabulkami, kde šlo v podstatě jen o to jak umíte číst z grafů a porozumět "vědecké" angličtině. Opět ale nedostatek času, a v podstatě jsem hledal jen konkrétní odpovědi v textu, který jsem neměl čas celý přečíst.
Moc dobrý pocit tedy z testu nemám, obávám se od kýženého skóre 28 se dost oddálím ale nechám se ještě překvapit :).
Když už jsme u toho testování - minulý týden jsem také dělal test, který vymyslela přímo armáda spojených států a musí ho povinně podstoupit každý student střední školy. Sice už o mě amíci od vízové procedury ví i v kolik hodin chodím na záchod, ale teď navíc ví i jak mi jde matika, jak rozumím motorům a spoustu dalších blbostí. Test nám mimochodem zadával pravý neotřelý mariňák, co se chystá na kariéru vládní instruktora pro přežití teroristických útoků. Wow! Skoro mi jeho práce zaujala.

Co se týče ostatních událostí uplynulého týdne ... moc se toho nestalo. Zjistil jsem že bez mobilního telefonu tady budu celý rok sedět doma, protože se nedozvím co se kde děje. Rozhodl jsem se ho tedy přes internet objednat za lepší cenu, ale bohužel kvůli vládnímu nařízení nesmí být žádné bezdrátové zařízení doručeno do P.O. Boxu. Chápete? Já ne.

Taky se nám tu "rozmáhá" prasečí chřipka.. Dokonce i pan prezident Obama (laureát nobelovy ceny za mír :D) vydal jakési prohlášení o stavu nouze. Stalo se to pro mě poměrně aktuálním, protože soused přes ulici prasečí chřipku má a ve škole další dvě děti. V USA se to holt šíří rychle, když všichni chodí do práce i do školy nemocní a nikdy si nedají ruku před pusu, když kašlou. Kdybych byl pravidelný čtenář Blesku a věrný divák TV NOVA či místního bulváru CNN, už bych asi běžel pro vakcínu. To, co si většina světa neuvědomuje, je fakt, že na obyčejnou sezónní chřipku umírá víc lidí, než na H1N1. Taky třeba na tyfus nebo tuberkulózu umírá po světě měsíčně mnohem víc lidí. Očkovat se tedy nějakou rychle splácanou vakcínou mi přijde jako zbytečnost a akorát to virus posílí. To je také možná důvod proč sám Obama se touto vakcínou naočkovat nenechal a naopak použil jen vakcínu proti klasické sezónní chřipce. Což udělali i ostatní představitelé světových mocností a spoustu předních lékařů.
Jsem tedy momentálně poměrně v klidu, a abych řekl pravdu - víc se obávám Aštara Šerana a příletu jeho flotily než prasečí chřipky. :D

______________________________________________________________________________________

Co se týče armády... Většině lidí tady doslova leze krkem. Kluci v mém věku měsíčně obrdží několik desítek telefonátů přesvědčujících je o nezbytnosti služby jejich zemi. Z billboardů na ně koukají desítky mariňáků, v televizi poutavé reklamy o výhodách připojení k US Airforce apod.
Kluci co podlehnou a přidají se k mariňákům už nikdy nejsou stejní. Po deseti letech základní služby můžete armádu opustit, ale nikdy už nežijí život jako před tím. Většinou jsou z nich psychický mrzáci. Základní výcvik totiž probíhá tak, že se snaží z vojáků dostat co nejvíce vzteku a stresu. Vzteklý pes totiž štěká víc nahlas a taky občas kouše. Pak jsou z nich roztěkaní blbouni, které sebemenší problém přivede k nekontrolovatelnému výbuchu hněvu. Mám tu několik kamarádů jejichž bratři jsou v armádě nebo se z ní vrátili, takže vím o čem mluvím.

Na druhou stranu, připojení k US Army je jedna z nejjednodušších cest jak získat americké občanství. Po dvou letech basic tréninku složíte přísahu, uděláte zkoušky a jste váženým americkým občanem, co nemusí platit daně. Takže až zase nějaký chytrý politik prodá naší zemi Němcům, Číňanům, Rusákům nebo třeba Arabům, tak víte kde mě hledat :P

Normal School Day and bunch of other stuff

2009-10-20T00:09:00.005+02:00

Tak už jsem prej hrozně dlouho nenapsal! Ani fotky jsem neposlal! A že bych se měl stydět! A psát spisovně! A nebudu :P

Né, že bych měl potřebu se před vámi ospravedlňovat (protože mi můžete vlízt na hrb), ale na vysvětlenou musím zmínit, že můj úžasný bratr Trey celý minulý týden "dodělával" nějaký domácí úkol na počítači a každý den nosil laptop do školy, aby mohl svůj skvělý projekt odprezentovat, načež ho odprezentoval až v pátek a byl natolik unaven, že počítač radši nechal ve škole, než ho nosit těch 150 metrů domů. (které stejně jezdí autem)
Následek těchto událostí je více než zřejmý, a to sice, že si vůbec nepamatuju, co se poslední týden dělo. Vzpomínám si, že něco zajimavého se stalo, ale co to bylo opravdu nevím, takže si pro dnešek budu muset vystačit s malým povídáním o víkendu a pod čárou najdete popis mého průměrného školního dne.

Během týdne se tu objevila moje sestra Amanda, že se jí prý v Amarillu hrozně stýská a bude chvíli bydlet s námi. Byla tu ale asi jen tři dny a zase si odjela do bytu. Má pronajatý krásný nový byt v takové čtvrti nových domků co vypadají všechny úplně stejně. Když si ale lehnete na lehátku k místnímu bazénu tak si připadaté jak někde v hotelu u moře a ne v Texasu uprostřed polopouští a savan. Jinak vysokou i byt jí platí rodiče. Kteří jsou asi o fous bohatší než jsem si do teď myslel :).
V sobotu jsme odjeli teprve podruhé nakupovat do Amarilla a já poprvé v životě rád nakupoval oblečení. Nejen, že místní oblečení vypadá opravdu skvěle a je oproti oblečení v ČR poměrně levné, ale navíc jsou obchody s oblečením opravdu příjemným místem, kde můžete klidně posedět s kamarády a pořešit co si kdo koupí. Trochu jsem zanevřel na American Eagle, protože to nosí naprosto KAŽDÝ a navíc to naše pračka zklikvidovala po jednom pracím cyklu. Objevil jsem ale moc pěkný džíny za pár dolarů a hezkej obchůdek s kalifornskou značkou Hollister, kterou nosí trochu míň než každý. Mladším čtenářům určitě něco říkají boty Converse, tak vězte, že ty tu koupíte za 300 - 500 kč. Tedy odpovídající cena za blbý tenisky, u kterejch prošoupete podrážku za pár měsíců. Móda tady v konzervativní části USA je ale poměrně striktní, takže se těším až před odjezdem nakoupím hadry co budu nosit v ČR, kde se dá nosit skoro cokoli.
Můj belgický "skorobratr" Jimmy měl ale velký problém sehnat nějaké nové kalhoty. V pase má velikost stejnou jako já, ale kalhoty potřebuje asi o šest čísel delší a v USA prostě moc hubených přerostlých kluků neni. Navíc se mu líbí jen tmavé džíny, co vypadají jako nové a ne ty co vypadají jako, že je někdo stokrát vypral, zmuchlal, umazal bahnem a na dvaceti místech rozthral, takže měl smůlu.
Po návštěvě obchodního komplexu jsme se vydali na sobotní mši do známého kostela Trinity. Tentokrát jsem si prozřetelně vzal sluchátka a zablokoval si uši před konstatním brainwashingem. Mluvili nejspíš o tom, proč bylo nesmírně nutné postavit kostel za takovou nehoráznou sumu. Z letáčku jsem se dozvěděl, že je to stálo 48,000,000 dolarů (816 000 000 Kč). Zpětně by mě opravdu zajímalo, jak takovou sumu někdo mohl ospravedlnit. I kdybych věřil, že ze všech možných náboženstvích zrovna křesťani mají pravdu a shlíží na nás z hůry trojjediný Bůh, tak mám pocit, že ten nabádal ke střídmosti a určitě by po nikom nechtěl utratit tolik peněz za moderní americký svatostánek, když spoustu dětí v nedalekém Mexiku neví, co to je kopací míč a vodu mají zavedenou jednou hadicí pro celou vesnici. (Viď Bety?)
Američtí křesťané ale naopak spíše projevili lítost nad tím, že ten kostel holt musel stát tolik a tentokrát naplnili kyblíčky trochu větší sumou. Abych řekl pravdu, proti křesťanství v zásadě nic nemám, ale takovéhle praktikování víry se mi naprosto hnusí. Nejspíš všichni naivně čekají, že je pán Bůh zbaví obezity z přežírání, když odevzdají desátek jakémusi Trinity spolku.
Nicméně, já to ve skutečnosti neprožívám tolik, jak to vypadá na blogu. Po kostele jsme šli jako obvykle do kina; na Law Abiding Citizen (Ctihodný občan) a musím uznat, že tentokrát se mi film opravdu líbil a nestačil jsem se nudit. V kinech je sice příšerný zvuk, ale zase mají houpací sedačky!

V neděli jsme ráno (14:00) odjeli znovu do Amarilla do tzv. Town Clubu, kde si zaplatíte jednorázový vstup a pak můžete využívat různé posilovny, tělocvičny, bazény, sauny apod. Trochu jsem si zaplaval, ale voda byla nechutně teplá, takže jsem zbytek času strávil terorizováním bratrů mokrým koncem ručníku. >:D
To by bylo do mého Deníčku tak akorát všechno, a teď slíbený typický den v Claude High School.

___________________________________________________________________________________

Ráno nás bere těch 150 metrů host-dad autem. Ale pokud nejsem vyvolený a nesedím na sedačce spolujezdce tak se celou cestu kopu koleny do brady. Protože trucky prostě nejsou dělaný pro 5 lidí.

Když přijdeme do školy před zvoněním tak máme vyhrazená jen určitá místa kolem tělocvičny, kde můžeme postávat. Neexituje abychom se potulovali po školních chodbách nebo nedejbože šli dospat pár minut do třídy.

První hodinu máme angličtinu. Učitelka je výborná, sice přísná ale aspoň trochu vtipná. Každých 6 týdnů musíme přečíst jednu knihu z knihovny a udělat si na ní test. Teď už pár týdnů čteme Cantebury Tales od Geoffery Chaucer. Pomerně zajimavá kniha :).

Druhou hodinu je hodina Osobního a Rodinného rozvoje. Upřímně jí nesnáším, protože jediné co děláme je, že čteme z 40 let staré knížky jak si máme vybrat partnera a jak udržovat manželství apod. Vše je patřičně doplněno osobními poznatky ze života naší učitelky, o které už vím i to co bych si vědět ani nepřál.

Třetí hodinu přichází jeden z mála zajímavých předmětů a to sice Anatomie a Fyziologie. Většinou musíme sami studovat z poměrně dobrých učebnic a pak na to psát testy. Látky je poměrně dost ale když přijde opravdu těžký test tak je tzv. Open Book. Tedy, že můžete hledat odpovědi v učebnici. To si radši necham dát dvojku než to hledat v tej bichli! :D

Čtvrtou hodinu je Ekonomie, tedy jediná poměrně těžká třída. Musím se tam učit spoustu anglických pojmů co mi nic neříkají. Útěchou mi je, že je neznají ani spolužáci, tak mi učivo nikam neuteče. Všechno se stokrát zopakuje. Prostě jako na základce :)

Poslední hodinu před oběděm už většinou hlady nevidím. Máme hodinu Umění s výbornou mladou učitelkou, co se přestěhovala z Austinu (prý tam třídí odpad! Heuréka!). Jsem v Art I, takže dělám ty nejjednodušší věci, ale docela mě to baví a možná se i naučim kreslit. No jo.. to neni jako na gymplu kde sem za celou svoji kariéru výtvarky odevzdal asi deset výkresů, z čehož půlka ani nebyla moje :D.

Po výtvarce musíme - z nějakého mě neznámého důvodu - sedět 15 minut ve třídě a pak jsme vypuštěni. Většinou jdu na oběd ke kamarádce Dixie, kde pojím něco, co se dá ohřát v mikrovlnce. Neříkám, že je ta strava ideální, ale s Morgan a Dixie je neuvěřitelná sranda. Těším se až mi pošlou video, kdy jsme závodili na koloběžkách, abych vám ho mohl ukázat. Pokud se mi zrovna nechce, tak jdu do školní jídelny, kde se dá většinou najíst poměrně slušně a je to zadarmo :)

Po obědě mám hodinu španělštiny, kterou sice nemám zrovna rád, ale pořád lepší než původní Desktop Publishment. Mám nejvyšší úroveň španelštiny, ale budu rád, když se za ten rok naučím nějaké základy. Učitelka totiž opravdu hrozně ráda mluví, bohužel však v angličtině. Takže místo španělštiny si vyprávíme o tom jak v mládí žila v ghettu nebo u koho doma se zkalila minulý pátek.

Poslední hodina je moje skoro nejoblíběnější. Je to hodina matematiky. Všechny úkoly ale děláme online, takže to pro mě znamená vytáhnout notebook ze skříně, uvelebit se na křeslo a celou hodinu si chatovat s kamarády z ČR, přičemž občas udělám nějaký příklad a pořád jsem napřed :P

Po škole můžu jít buď domů nebo do posilovny, kam chodím každý den pokud se necítím opravdu špatně. Po posilování si taky můžu jít zaběhat, ale to se donutím tak obden. Vždycky se totiž všechno snažím dělat pořádně... proto se ke konci tréninku sotva plazím.

Tak takhle vypadá průměrný den ve škole. Je naprosto jednoduchá, necítím, že bych používal mozek víc než o prázdninách, a upřímně... mi to ani nějak nevadí :).

Doufám, že jsem tímhle dlouhánem uspokojil vaši zvědavost alespoň do doby než přijde další víkend a s ním znovu Vojta se svým Životem v Texasu.

My birthday, my family and detention :o)

2009-10-09T23:28:00.013+02:00

WARNING: Don't believe Google Translation.. it really sucks!

Tenhle týden se udály tři zajímavé věci. Stal jsem se plnoletým, zůstal jsem po škole a viděl auto, které jelo na vodu. :) Mám chuť dnes "pod čáru" konečně popsat podrobně moji americkou rodinu, přestože ještě nemám pořádnou fotku. Všechny členy už byste ale někde ve fotkách našli.

7. října jsem oslavil osmnácté narozeniny a jsem teď oficiálně dospělý. Můžu si v ČR koupit pivo, ale mám to trochu daleko, takže smůla. Tady si můžu koupit cigarety, ale nekouřím, takže zase smůla. Taky bych mohl volit (haha, koho? :)), ale nevyřídil jsem si ty papíry na volení ze zahraničí. Vlastně mi je úplně k ničemu, že je mi osmnáct. Akorát se cítim o rok starší a pořád stejně hloupej a nesamostatnej :D. Jo.. vlastně to má dokonce nevýhodu. Tady v USA podle zákona od úterý nesmím chodit s holkou, která je mladší 18ti let. Takže minulý týden jsem ještě mohl a teď už ne. (pche) No, nějak se s tím vyrovnám. Rodinka mi dovolila si pozvat kamarády na party, ale nakonec se to kvůli Amandě překombinovalo a udělali jsme večer jen malou rodinou oslavu. Po večeři jsem dostal krásný dort a dárky s balónky. Taky mi poprvé v životě někdo k narozkám zpíval Happy Birthday. :) I když byla oslava bez kamarádů, moc se mi to líbilo a nijak výrazně jsem nelitoval, že se nemůžu opít do němoty se svými českými přáteli. (No dobře, litoval :D)

Jsem zvyklý po obědě žvýkat žvýkačku. Nicméně po obědě máme španelštinu a naše učitelka nám žvýkačky zakazuje, že prý s nimi nemůžeme správně mluvit. No já nevim, ale fakt nevidim rozdíl, když někdo mluví se žvejkou nebo bez. Na druhou stranu mi to trochu připomnělo mojí "oblíbenou" českou němčinářku co mi tak dobře "naučila" německy :). Asi se tyhle dvě znají, protože mě obě za žvejku vyhrotili. A tahle mi dokonce nechala po škole. Říkají tomu Detention a dokonce dostanete pozvánku na papíře. Musel jsem tedy ve čtvrtek po škole jít k ní do třídy a asi 300x napsat, že už nikdy v životě nebudu v její třídě žvýkat. Prostě úplně stejná situace jako Bart na začátku každého dílu The Simpsons :). Sice mi bolela ruka, ale zase jsem si říkal, že bych určitě litoval, kdybych nikdy nezkusil jaké je to "po škole" :)

Teď přijde malá lekce energetiky, nemá nic společného s mým pobytem, takže doporučuju přeskočit. :)
V pátek Ransom do školy přinesl ukázat podivný vynález. Jakýsi plastový válec ze kterého nahoře vedla hadička a dole visely dva dráty. Hned o obědové pauze mi ukázal na co to je. Do válce dá vodu, dráty připojí na autobaterii a hadičku připevní do sání motoru. Jednoduchou hydrolýzou elektrický proud rozloží H2O na kyslík a vodík, který poslouží motoru jako palivo. Stále je to ale klasický benzínový motor, takže spaluje i benzín. Prý mu ale v autě klesla spotřeba téměř na čtvrtinu a tak se se svým americkým motorem dostal na podobnou spotřebu jako má evropské auto (:D). To ale není vše. Vyprávěl mi o člověku, který předělal motor kompletně a jen na 10 galonů vody přejel z Los Angeles až do New Yorku. Když jsme se v chemii učili o hydrolýze a ptal jsem se jak udělat spalovací motor řekli mi, že je potřeba moc velké energie na hydrolitický rozklad. Není to pravda - stačí obyčejná autobaterie. A proč teda už všichni nejezdíme na naprosto ekologický vodík (při spalování vzniká voda)? Protože všechny patenty na vodíkové spalovací motory dávno skoupili ropné společnosti popřípadě je zkonfiskovala přímo vláda Spojených států. Takže se tady na téhle planetce bude válčit o poslední kapku smradlavé ropy, kterou už jsme mohli dávno nahradit vodou.
(Což nepochybně hraje do noty světovým zbraňovým koncernům. Mohl bych říct "americkým", ale proč, když ty firmy prodávají zbraně i teroristům?).
Vzhledem k tomu, že zařízení na elektrický rozklad vody umí vyrobit pitomý texaský cowboy s inteligencí salátové okurky, tak nevidím důvod proč ještě jezdit na benzín. Vy ano?
To nemluvím o potlačovaném výzkumu jaderné fúze - ověřeném způsobu jak velice efektivně vyrábět energii. Vědcům v podstatě jen stačí navrhnout zařízení, které udrží plazmat stabilní po delší dobu. (A stačí třeba 100 s, kdy taková elektrárna vyrobí energii, co spotřebuje ČR za rok). Takový projekt už měl být ve Francii letos spuštěn. Schválně si vygooglete projekt ITER, nebo si najdětě něco o "Tokamaku". A na čem to stojí? No nejsou peníze! Protože lidstvo radši nacpe peníze (zdroje) do stupidních bezpilotních stíhaček, paprskometů a protileteckých deštníků.
Tak tady končí moje lekce světové ekologie, uvítám jakýkoli komentář k tématu :).

_______________________________________________________________________________________

Pokusím se něco napsat o mojí rodině ale možná to bude na víc dílů. V rámci bezpečnosti vám neřeknu jaké příjmení moje rodina sdílí.

Můj host-dad se jmenuje Keith a pochází z Wisconsinu. Nejspíš bude mít v krvi trochu poláků, protože jich ve Wisconsinu je spousty. Do nějakých 25 let trávil život pitím piva a kouřením, ale pak nalezl boha a od té doby neměl jedinou skleničku alkoholu nebo cigaretu. Jinak je to vážně dobrej chlap, rád si se mnou povídá a všichni ho tu mají rádi. Vždycky dodrží svoje slovo a nikoho by nepodrazil. Je lehce nahluchlej, což byl problém, když jsem přijel a nevěděl jsem jestli mluvim špatně anglicky nebo mi neslyší :D.
Když byl v armádě u námořnictva, procestoval velkou část světa, hlavně Tichý oceán a Severní ledový. V San Diegu v Kalifornii poznal Paty, svojí manželku a mojí host-mom.

Paty se narodila asi v Kalifornii, ale s Keithem se přestěhovala do Texasu krátce po svatbě. Keith potřeboval rozjet svůj business a v Texasu to bylo mnohem jednodušší. Má tady poměrně dobře zaběhlou Autoopravnu. Paty se tady prý ze začátku vůbec nelíbilo a chyběl ji oceán ale nakonec si zvykla. Navíc se za ní do Claude přistěhovala z Kalifornie její sestra s celou rodinou.

Amanda je můj nejstarší sourozenec, nejsem si moc jistej kolik jí je, ale tenhle rok začala chodit na vysokou. Školu má bohužel v Amarillu a bydlí tam, takže ji moc často nevidím. Je to velká škoda, protože je to hrozně milá a vtipná slečna. Její přítel Trevor se taky občas ukáže na rodinných akcích. Hraje basketbal a samozřejmě fandí fotbalu, jako každej. Pochází z městečka co se jmenuje Happy. (No není to krásný? :))

Keith je jméno staršího z bratrů, ale protože host-dad je ve skutečnosti Keith Junior, tak aby se to nepletlo, říkají mému bráchovi Trey. Mám tušení že to znamená něco jako "třetí" ale jistej si moc nejsem. Trey je trochu cvalík, je mu patnáct, hraje rozehrávače ve fotbalu a nemá mě rád, protože jsem s nim poslední dva tejdny nešel hrát tenis. :D

Travis je nejmladší ze sourozenců. Je to devitiletý rozmazlený fracek, který zaostává ve škole a neustále si vymýšlí nebo otravuje. I přesto všechno ho mam docela rád, protože je upřímnej a hezky poděkuje když mu uvařím oběd :).

Jimmy je poslední z členů rodiny, je to výměnný student z Belgie, který se mnou sdílí stejnou rodinu. Moc toho o něm nenapíšu, protože o něm v podstatě nic nevím. Je o něco mladší než já, ale o hlavu větší a hraje výborně tenis a fotbal. Kdyby trochu mluvil, tak ho asi už všichni znají, ale naštěstí je docela stydlivej, tak mi na tej naší maličkej školičce neutlačuje :D.

Celkově jsem moc spokojený se svojí rodinou. Krmí mě pravidelně, nenechávají mě spát pod schody a rychle mě přijali mezi sebe. Tím pádem mi ani moc nevadí, že jsem skončil v tomhle zapadákově, protože za tuhle rodinu můžu bejt jedině rád. Není to ani tak zásluha organizace, která pro mě rodinu vybrala, jako spíš náhody. Usuzuju to z toho, že ne všichni studenti "chytli" rodinu, ve které by se dalo delší dobu přežít.

To by bylo pro dnešek vše. Po víkendu psát asi nebudu, takže až zase další tejden. Mějte se krásně a těšte se na nové fotky. (ještě jich moc není)

Fotky z bonfire, powder puff a další.

2009-10-05T03:21:00.003+02:00

Plná velikost tady.

Post-Arrival Orientation

2009-10-05T01:54:00.005+02:00

Další týden Života v Texasu uběhl jako voda. Začínám si tu docela zvykat, v městečku už se vyznám a přestávám nesnášet fotbal! :). Rozhodně moje nálady neprobíhají po křivce, kterou nám na soustředění předváděli (Jo, taky si můžou strčit za klobouk svůj "kulturní ledovec" :D). Moje křivka nálady je obyčejná lineární funkce s lehce stoupající tendencí. Na konci článku projdu všechny body kulturního šoku, o kterých nám dnes povídali na orientaci a pokusím se je smysluplně komentovat.
V pondělí jsme jeli na zápas College Footballu, což je fotbal, který hrajou vysokoškoláci. Zaujalo mě jak postavili stadion. Prostě navršili obrovskou hromadu hlíny a pak do ní vybagrovali díru (ve tvaru sopky). Na dně je hřiště a na svazích okolo jsou vybetonované sedačky. Nejsou tedy nutné žádné extra drahé konstrukce. Fotbal byl mnohem větší zábava než highschool a college school band mi vyrazil dech. Poprvé jsem viděl američany co opravdu umí hrát na nějaký hudební nástroj. Bohužel jsem zapomněl doma foťák, takže smůla.
Zbytek týdne probíhal tak nějak klasicky, nic zajímavého mi v paměti nezůstalo. V pátek byl speciální zkrácený den, který uzavírá šestitýdenní cyklus školního roku, kdy se uzavírají známky jako u nás v pololetí. Tenhle týden jsem mimojiné objevil nové lunch-people, ke kterým chodím na oběd. Jsou to dvě slečny Dixie a Morgan a jsou to zatim nejvtipnější holky, co jsem tu potkal. Myslím, že je mám někde v nových fotkách.
Víkend utekl na můj vkus až příliš rychle a nestačil jsem si moc odpočinout. V sobotu jsme jeli na zápas Six-man fotbalu což je zmenšená verze klasického amerického fotbalu. Prostě hraje na každé straně jen šest lidí. Moc jsem tomu ale nevěnoval pozornost, protože jsem se snažil přežít uragán ledového vichru a deset stupňů nad nulou v tričku a mikině. Okolní Texasany apokalyptické počasí výrazně nevzrušovalo. (Což mi lehce děsí :))
Dnes v neděli jsem se zůčastnil Po-Popříjezdového soustředění s mojí organizací. Naprostá škoda slov a ztráta času. Jediné co k tomu můžu dodat je, že by si opravdu z těch reklamních letáků v ČR měli vymazat "Pět soustředění v ceně", protože tím ztrapňují sami sebe. Tu příručku mi mohli poslat mailem a nemusel jsem tim strávit dvacet minut :)

Tak a teď něco k těm bodům z příručky.

___________________________________________________________________________________

1. Are they RUDE?! (Jsou hrubí)
Nejspíš ano, američani v Texasu někdy překvapí svojí neomaleností a podivnými mravy. Nenajdete tu typické alabamské rednecky, ale žádnou evropskou uhlazenost nečekejte. Nějaká rovnoprávnost mezi muži a ženami je tu raritou. Na druhou stranu mi překvapila absence rasisitického chování, které jsem na otrokářském jihu očekával. Černochů tu není moc, ale k tomu málu se tu všichni chovají s maximální slušností.

2. Are they DIRTY?! (Jsou špinaví)
Ne, Texasani se myjí stejně často jako my. Ale jejich domy to je povětšinou spoušť. Dům mojí host-rodiny mi přišel hodně špinavý do chvíle než jsem navštívil domy ostatních. Pokud vše není vyloženě "špinavé" tak je aspoň všude nepořádek. Byl jsem v domě, kde byly všechny podlahy pokyté 30cm nevypraného prádla, které čekalo na pračku. Je to tu ale naprosto normální, takže nečekejte, že by se za to někdo styděl :).

3. Are they HYPOCRITES?! (Jsou pokrytci)
Ano i ne. Pokud se na vás někdo celý den směje a pořád se vás na něco ptá, tak se o vás opravdu zajímá a chce být váš kamarád, což možná v jiných částech USA neplatí. I úplně cizí člověk ale bude přátelský, prostě musíte poznat jestli svůj úsměv myslí vážně.

4. Are they STUPID?! (Jsou hloupí)
Ne, američani na vzdory všem předpokladům nejsou hloupí. Mají jen jiné oblasti zájmu. Obecná představa hloupého američana pramení z toho, že se typický američan nezajímá o nic co se děje za hranicemi jeho země. To z něj ale nedělá automaticky hloupého. Co se týče osnov ve škole, tak třeba v matice se učí iracionální čísla dřív než my a ekonomiku mnohem hlouběji než my. Ze školy si sice odnesou míň než my, ale neřekl bych, že všeobecný rozhled českého středoškoláka bude výrazně vyšší než studenta highschool v USA.

5. Are they GENEROUS?! (Jsou štědří)
Jednoznačně ano. Nejen, že mi moje rodina zaplatila oblečení a běžně mi berou na drahé jídlo v restauraci, ale kdykoli si nějaký člen pozve nějakého kamaráda tak platí i za něj. A musím podotknout, že jsem se nedostal do žádné super bohaté rodiny. Je to rodina naprosto průměrná. Radši ani nechci vědět jaká čísla jsou na šecích, které můj host-dad hází do kostelního kyblíku každý týden.

Tohle by bylo pro dnešek vše. Jsem dost unavenej a asi jsem měl nechat psaní článku na zítra ale už je to napsaný. Jestli to bude příště ještě víc suchý, tak si to zalejte vodou. :)

Ve fotkách najdete slibované fotky z bonfire, něco málo z homecomingu, powder puff game a mnoho dalšího.

Spirit of Mustangs

2009-09-26T19:15:00.006+02:00

Čas tady na západní polokouli ze mě má srandu, protože mi připadá, jako bych psal minulý příspěvek včera. Nicméně bláznivý homecoming víkend je za mnou a já se pokusím popsat co se tu dělo. Na konci článku bude kraťoučké zamyšlení nad rozdíly v chování Texasanů a Čechů.
Homecoming je - jak jsem se díky komentářům na blogu dozvěděl - oslava toho, že fotbalový tým bude hrát domácí zápasy. Radši nebudu posuzovat, jestli byl k tomu zapotřebí takový blázinec. Po víkendu byla celá škola vyzdobená, každá chodba do jiného tématu - např. naše hawai, kovbojská nebo strašidelná chodba apod. V pondělí byl Twin Day. Každý si měl najít "dvojče" a obléct si stejné oblečení. Já měl jít za kovboje se CJ'em ale v neděli se mi neozval a nedal mi ty věci, takže jsem měl smůlu.
V úterý byl pyžamový den, což by byla velká sranda, kdybych v tom pyžamu nepřišel já jako jedinej ve třídě :D. Pyžama ještě mělo pár holek, ale muselo to stejně splňovat dresscode, takže žádný velký pokoukání se nekonalo.
Ve středu byl Theme day a měli jsme přijít oblečení podle našeho tématu. My měli hawai, ale já o tom vůbec nevěděl a ani ostatní senioři to moc nehrotili. Kde je jejich školní duše to teda nevím :).
Ve čtvrtek byl Classcolor day. Každá třída ve své barvě a my měli černou. Při obědové pauze se taky hráli hry v tělocvičně. Např. předávat si v leže míč, poskládat ze sebe písmena CHS (Claude Highschool) a taky přinášet lžící fazole do své krabice. Pár kluků z mýho ročníku usoudilo, že co není zakázáno je povoleno a ukradli krabice s fazolemi všem ostatním ročníků, za což nás později disvalifikovali.
No a nakonec pátek, kdy všechna "sranda" vrcholila. Byl to tzv. Mum day a nikdo neměl až do oběda mluvit. Nemluvit mi přišlo dycky zábavný, ale oni to bohužel ani trochu nedodržovali. Po obědě následovalo trochu delší a nudnější Pep Rally, s tim že probíhalo tzv. "pinning". Každý fotbalový hráč dostal cosi na krk od holky, kterou v průběhu týdne musel pozvat. Potom také k hráčům promlouval černoch z Amarillo football týmu. Trvalo to 30 minut ale přišlo mi to jak dvě hodiny. Nic moc zábava. Potom jsem plánoval jet domů, ale pár lidí mi ukecalo, abych se s nima šel někam vyvěsit (hang out :D). Šli jsme se najíst do místního "bufetu". Vevnitř mi to nápadně připomnělo nějakou českou nálevnu nejnižší kategorie, ale nepije se tam alkohol. Udělali nám tam perfektní burgery za směšnou cenu. Bylo to hodně mastný ale to masíčko výborný. Ještě jsme dali kulečník a šli se válet k nám domů na nový koberec.
Večer se konal tzv. Bonfire, což také patří k homecomingu. Fotbalový tým se nacpal na střechu hasičského auta a odjeli za město doprovázeni kolonou aut všech místních, co se chtěli podívat. Na místě byla navršená gigantická hromada dřevených palet (ty co v ČR vykupují :D) politých naftou (tady je to něco jako voda :)). Na vrcholku hromady, který se tyčil tak v deseti metrech byla z tlustých drátů udělaná písmena CHS. Zapalování bylo na seniorech, takže si každý chvíli podržel autogen a za nějakých deset minut z hromady šlehal obrovský plamen možná dalších deset metrů vysoko. Lidi se taky museli rozprchnout do úctihodné vzdálenosti. K této kratochvíli taky patřilo rozmlácení jakéhosi postaršího auta palicí. Párkrát jsme ho převrátili a pak utrhli dveře a rozbili co se dalo. Fotky doplním s příští várkou, zatim jich je málo.
V pátek večer byl fotbalový zápas. Rodiče chtěli jít o hodinu dřív aby měli místo k sezení, ale mě moc nelákalo sedět venku a hodinu se nudit, tak jsem zůstal doma a na zápas pak šel pěšky (5 minut chůze). Zápas byl hodně smutný... opět jsme prohráli. Vážně nechápu proč se tu tolik řeší fotbal, ve kterém jsme nejhorší široko daleko a baseball, ve kterém moje škola pravidelně vyhravá regionální kolo, se vůbec nehrotí. O poločase oznámili výsledky volby Homecoming Queen a King. Vyhrála to nejhezčí holka a nejoblíbenější kluk jak se dalo čekat. Po zápase následoval Homecoming Dance, což by se dalo přirovna k nějaké české školní diskotéce. Kromě tradičního diska tryska hráli i pěkné americké country, na které se dalo dobře tancovat. Jinak si tady dovolím poznamenat, že zdejší country a české country jsou nebe a dudy. České country, co už dávno zaspalo dobu a poslouchají ho skoro jenom pamětníci se nějak vůbec nevyvíjí zatímco americké moderní country se opravdu dobře poslouchá.
Po plesu jsme se přesunuli opět k nám domů a zahráli si pákrát kulečník za nelahodného doprovodu amerických barevných rapperů a popíjení Dr. Peppera (Coca Cola sucks!)

__________________________________________________________________________

Texasan se hodně liší třeba od obyvatele New Yorku nebo Kalifornie, což je koneckonců důvod, proč pořád mluvím o Texasu a ne o USA. Texasané se chovají poněkud zvláštně. V některých situacích jsou mnohem hulvátštější než Češi a v některých je to zase naopak. Naleznete tady typickou americkou přátelskost a pohostinnost, nicméně určitě v mnohem menší míře než v jiných koutech ameriky. Také se tu lidé neusmívají neupřímně jako jinde v americe a jsou tím více podobní čechům. Co mi štve je, jak se tady chovají kluci k holkám. Asi tak jako naši kluci v páté třídě - nechápu proč. Pokud má Texasan rýmu, tak je odsouzen k věčnému popotahování, protože smrkat se smí jedině na záchodě nebo aspoň 500 m od civilizace. Prostě smrkání je společensky nepřípustné, zatímco nechutné popotahování při večeři v restauraci je ok.
Další věc co se liší od toho, co mi lidé o USA říkali je, že nikdo si nesedne na zadek z mého přízvuku. Že mám hezký přízvuk jsem slyšel od slečny v Burger Kingu a od sekretářky ve škole :). Co mi trochu překvapilo je, že ani v otrokářském Texasu už nejsou ani zbytky rasismu a k černochům a hispáncům se tu chovají velice slušně. Oni naoplátku zakládají o trošku menší gangy a zapalují méně aut :). To by snad pro dnešek stačilo.. Mám tu hodinu po poledni a ještě jsem nevstal z postele. Mějte se hezky a nechte mi zase někdo komentář :)

Třetí várka fotek a Texas Movie 1 !!

2009-09-22T04:49:00.007+02:00

Třetí várka fotek. Povedlo se mi zvětšit slideshow, tak aby zabrala aspoň můj sloupek v blogu, ale fotky jsou v 1024x768. Kdo je chce vidět celé, tak i blbej photobucket se dá zkrotit. Přes View All se po urputném klikání dostanete i na 100 procent velikosti, ale doporučuju prohlížet fotky na tomhle odkazu - slideshow.

Občas svým foťákem i něco natočím, ale není to HD a zvuk je celkem na nic. I tak pár záběrů mám a jestli máte pět minut zkoukněte můj kraťounký filmeček. Omlouvám se za podání, ale je to moje uplně první stříhání videa :D

Homecoming is coming!

2009-09-22T01:36:00.006+02:00

Je tady nový týden a s ním i nový příspěvek na můj blog. Možná se to všem nebude líbit, ale začínám si zvykat na tuhle pravidelnost, takže z toho asi bude týdeník. Klidně bych psal častěji, ale tak nějak není co a hlavně není čas psát.
Na konec dnešního záznamu připojím pár informací o angličtině a pár naprosto nesofistikovaných rad, na co se zaměřit při učení pokud se chcete domluvit i jinde než s vaším učitelem angličtiny.
Určitě jste si teď všimli radikálního vylepšení, a to sice, že konečně píšu s hacky-carky. Prý také mám psát spisovně - to se aspoň pokusím. Mimojiné se poprvé k fotkám připojí i kraťoučký filmeček s několika videi, co jsem tu zatím natočil.
Poslední týden se toho buď moc nestalo a nebo se toho stalo hodně a paměť mi neslouží. Začnu třeba od konce. Dnes se během dvou hodin radikálně ochladilo (asi o 15°C) a Texas mi ukázal, že to vůbec neni pouze horký stát. Vzhledem k tomu jaká je to placka tu navíc hrozně fouká a je to hodně nepříjemný. Pořád jsem nenašel odvahu se místních zeptat jestli jejich skvělé klimatizační jednotky umí také topit, protože jestli ne, tak tu umrznu. Taky bych asi měl nějakým způsobem spravit tu díru v okně, co vyrobil bratranec.
Co se týče rodinky, tak je to pořád celkem stejné. Bráškové se přetahují v tom, kdo mě bude otravovat víc a nový student z Belgie Jimmy v podstatě nemluví. Docela mi to i vyhovuje, protože po celém dni ve škole chci aspoň chvíli klidu. Nejvíc mi ale dostal můj patnáctiletý bratr Tray, když se ve dvě ráno rozhodl hrát kulečník. Možná si z fotek pamatujete, že kulečníkový stůl mám asi 2 metry od postele, takže jsem v noci potrénoval anglické nadávky. Hodí se tu vědět jak nadávat "slušně", protože opravdu sprostá slova se tady v texaském venkově považují skoro za zločin. Prostě je to jakoby jsme si v ČR mezi sebou nadávali do plantážníků (což je jednoznačně rasistická narážka pane Foglar!).
Jinak tento týden začíná homecoming. Vysvětlit název opravdu nedokážu, ale je to prostě obyčejný páteční zápas s tím, že se okolo něj děje mnohem větší blázinec a to celý týden dopředu. Dnes byl den dvojčat, kdy si každý měl najít dvojče a oblíct se stejně. Zítra všichni přijdou v pyžamech a ve středu večer hrajou fotbal holčičí týmy :D. V pátek by měl také následovat jakýsi ples a nesmím zapomenout na to, že po celý týden je celá škola vyzdobená. To jak jsme výzdobu připravovali a výzdobu samotnou můžete vidět v nových fotkách.
Ještě co se týče školy, tak jsem si pozměnil rozvrh a mám od minulého týdne španělštinu. Nikdy jsem se jí neučil, tak mě to snad zabaví. Je to sice nejvyšší úroveň ale na začátek v rychlosti zopakují předešlé úrovně španělštiny. (V rycholsti = 3x pomaleji než cokoli, co se bere v Ústavu). Přemýšlím také o tom kam se šoupnu na vysokou až si dodělám gympl v ČR a z toho důvodu budu dělat ACT, SAT a TOEFL testy přímo tady v USA. Ještě o tom určitě napíšu později, teď už se přesunu k té slibované angličtině.

__________________________________________________________________________

Teď bude následovat pár rad do života studenta angličtiny. Moje angličtina není na nijak výborné úrovni, ale počkal jsem aspoň ten měsíc abych měl co říct. Doporučuju přečíst hlavně začátečníkům, kterým jde o to se brzo domluvit a ne složit pitomé státnice v ČR.
Asi nebudu první, od koho uslyšíte, že gramatika pro dorozumění je poměrně zbytečná. Se základy si tady v pohodě vystačíte a pokud jste na levelu Intermediate nebo Upper-Intermediate budete pravděpodobně vedět víc, než vaši vrstevníci tady. Často také dělají gramatické chyby, což možná patří k nespisovné angličtině, možná jen neví jak to správně říct.
Další věc je slovní zásoba. Je jasné, že vaše slovní zásoba bude zpočátku poměrně mizerná. Pokud jste v čechách jen pokročilí a učíte se jen ve škole nebo v kurzu, vaše slovní zásoba možná zpočátku nebude stačit ani na pořádné dorozumění. Určitě znáte rozdíl mezi aktivní a pasivní slovní zásobou a v té aktivní byste měli mít dle mého odhadu aspoň nějakých 1000 slov.
Porozumění - tohle záleží čistě na vás a vašem přístupu k angličtině. Váš učitel s tím nic moc neudělá. Čtení byste měli mít jakžtakž v pohodě, protože se to ve školách hodně trénuje a dá se lehce domyslet. Kámen úrazu je rozumět rodilému mluvčímu. Upozorňuju vás, že pokud jste se věnovali angličtině jen ve škole popř. kurzu, budete zpočátku rozumět tak každé dvacáte slovo. Bude to frustrující a bude t se cítit mizerně. Co proti tomu dělat se dozvíte na konci.
Poslední důležitá část angličtiny je samotné mluvení. S tím mám trable asi největší. Když si odečtete počáteční ostych, nedůvěru, dolování slovíček a aplikaci gramatiky zbyde vám velmi prostý fakt. A to sice, že víte co a jak říct, ale neřeknete to tak aby vám rodilý mluvčí rozumněl. Jinými slovy, škola ani kurz vás nikdy nenaučí pořádně mluvit ať máte učitele jakého chcete. Jediná cesta jak se naučit pořádně mluvit je někam vyjet. Radikální zlepšení přijde po týdnu intenzivního mluvení ve všech situací, další zlepšení po měsíci a dál to podle mého názoru půjde stále pomaleji. Kam se za ten rok dostanu vážně netuším.
Jestli vás zajímají moje konkrétní problémy tak je to nesprávná výslovnost samohlásek. My je v češtině používáme nezvykle (!) málo, ale v angličtině je velmi důležité vyslovit je co nejpřesněji. Schválně si nahlas přečtěte:
"dad, dead, death, that, depth," a pak se zamyslete, jestli jste opravdu přečetli všechno dobře, protože jestli ne, tak jste možná nazvali svého taťku hluchou mrtvolou.
Druhý velký problém mám s anglickym mezi zubním S (nula přeškrtnutá vlnovkou) ve slovech three a thirty. O tom, že to říkám špatně jsem nevěděl dokud jsem nepřijel do Texasu a nezjistil, že mi ty číslovky NIKDO pořádne nerozumí. Snažím se toho nebát a zkoušet to znovu, ale zatím se to moc nezlepšuje.

Na konec tedy připojím pár obecných rad k naučení angličtiny kterou se domluvíte:

1. Nespoléhejte se na školu (kurz), pokud nebudete chtít, NIC se nenaučíte.
2. Sledujte seriály v angličtině! Koukněte se na South Park, Futuramu, Family Guy a jiné animáky pokud jste začátečníky a pokud chcete něco ostřejšího tak zkuste třeba Weeds, Gossip Girl, Lost... cokoli. Seriály jsou pro cvičení porozumění mnohem lepší než filmy.
3. Čtěte. Internet, knížky, komiksy, cokoli. Každé přečtené slovo se vyplatí, rozšiřuje slovní zásobu. Doporučuju třeba některé články na Wikipedii psané v tzv. Simple English. Texas v Simple English
4. Neučte se výrazný britský přízvuk. Učitelé většinou přehánějí s velmi silným britským přízvukem, kterým se jinde než v Británii nemluví. Spíš dávejte pozor, která slabika je přízvučná. Př. McDonald s přízvukem na "mek" nikdo neporozumí ani kdybyste se přetrhli. POZOR na vyslovování "can't" - v americké angličtině se to řekne spíš jako "ként" narozdíl od britského "khááánt". Což mi připomíná, že přídechy po p, k, t jsou v americké angličině málokdy postřehnutelné.
5. Někam se vydejte, vrhněte se do víru dění, mluvte, nevzdávejte se, nestyďte se. Jednou se to zlomí :)

Jestli někoho zajímá s jakou angličtinou jsem si troufl na Texas, tak musím říct, že na střední škole jsem měl angličinu tuším 4 roky, přičemž v podstatě jen poslední rok s dobrým profesorem mě něco pořádně naučil. Na druhou stranu jsem zkouknul všechny díly South Parku a Futuramy i pozpátku bez titulků a přečetl asi 4 anglické knihy. To mi pomohlo nejvíc.

Ok, pro dnešek vše. Ještě jste neviděli fotky a video? Pokračujte sem. Všechny co se nudí prosím o napsání komentáře pod článek. Je to otázka pár vteřin a nemusíte se přihlašovat ani registrovat. Díky za pozornost.

Nine eleven anniversary

2009-09-13T01:35:00.005+02:00

Za dva dny tomu bude mesic, co jsem v Texasu. Na jednu stranu mi prijde, ze to uteklo neskutecne rychle, na druhou stranu jsem toho zazil strasne moc. Musim uprimne rict, ze muj zivot zde je mnohem plnejsi a zajimavejsi nez v CR, ale je to hlavne tim, ze je vsechno nove. Taky jsem po prijezdu odhodil veskerou lenost a do vseho se tak nejak hrnu po hlave, protoze tech 10 mesicu nakonec neni zas tak dlouha doba, jak se zda moji mamince :).
Dnes bych rad napsal neco o 11.zari 2002, neboli "nine-eleven" jak se zde te tragicke udalosti rika. Najdete to zase v poslednim odstavci, takze muzete preskocit. Pokud je nekdo alergicky na konspiracni teorie, necht posledni cast necte vubec.

Ve skole to zatim pokracuje celkem normalne. Dalsi tyden = dalsi prohrany fotbalovy zapas a dalsi patecni vecer straveny.... tak ruzne :). Rozhodl jsem se, ze se pokusim zmenit rozvrh a vymenim tridu pocitacu za spanelstinu. Chci se tu totiz ucit spanelsky, a Desktop Publishment mi vymejva mozek. Nezlobim se na ucitelku, ze toho o tom blbem Wordu vi min, nez ja, ale docela mi vadi, ze nemuzu delat nic napred a ani nemuzu pouzivat pocitac na neco jineho, kdyz jsem s praci hotov.
V tydnu jsme take byli na paint-ballu. Stalo to nejakych 40 dolaru, coz neni zrovna malo, ale zabava to byla kralovska. Nikdy predtim jsem paint-ball nehral a ani me zbrane zrovna nelakaly ale od tehle navstevy jsem fanouskem :). V paint-ballovem stredisku v Amarillu je postaveno hned nekolik prekazkovych map a mladsi ctenare urcite pobavi, ze 3 "playground" jsou vernymi kopiemi map z pocitacove hry Counter-Strike. Po vstupu do arealu si nesmite sundavat chranic obliceje, ale jinak muzete behat klidne nazi. To bych vam ale nedoporucoval, protoze dostat tou kulickou na nechrane misto boli jako cert a udela vam to poradnou modrinu. Schytal jsem jednu do boku, ale jinak jsem hral docela dobre na zacatecnika. Rad pujdu znovu, zvlast kdyz si to nemusim platit ze sveho.
Ve stredu mistni serif zatknul meho spoluzaka za niceni mestskeho majetku. Prekvapilo me, ze serif muze kohokoli zatknout na 60 dni bez dukazu a bez soudu jen podle sveho uvazeni. Nikdo toho kluka nevidel neco vyvadet, ale proste ho nekdo napraskal. Mistni serif je jen modernizovanou obdobou typickeho westernoveho serifa. Je voleny vsemi obcany mestecka, misto kone jezdi v sherifskem pick-upu a nosi hvezdu i dva kolty :). Nikdo ho tu ale nema moc rad, protoze se casto chova jak blb a zatyka lidi za blbosti, i kdyz je sam slusne pod parou (opilej). Nakonec za meho spoluzaka Justina nekdo vyplatil kauci 1,500 $ aby mohl zpatky do skoly. Presto z toho ale ma porad nejake problemy a asi si bude pamatovat, ze nema kopat do mestkych patniku.
Predevcirem prijel muj novy bratr Jimmy, ktery je rovnez exchange studentem a bude se mnou bydlet u stejne rodiny. Je z Belgie a je stejne stary jako ja. Prijde mi ale, ze nerozumi moc anglictine, takze zatim zustava trochu pozadu. Co mi hodne znepokojilo je to, ze ta organizace pres kterou tu oba jsme se o nej vubec nezajimala a my ho museli sami vyzvedavat na letisti. Navic ani nezavolali jestli dojel v poradku a podobne. Vymennym programum celkove budu venovat nektery s pristich clanku a ten muj zrovna chvalit nebudu.
Dnes jsem bezel dalsi zavod na tri mile a v podstate se opakovalo totez co minule. Dobehl jsem asi za 20 minut uplne vycerpany a cely den se tu ted ruzne plazim. Nicmene zavod byl docela hezky kolem jezer a ani nebylo moc horko. Mimojine... Mr Tucker, neboli "spravce skolni duse" v tydnu usoudil, ze mame malo motivce ke studiu a navrhl nasledujici vec. Bude se hrat vybijena hraci vs ucitele a pokud zaci vyhraji, budou mit cely pristi tejden na obed hodinu misto obvykle pul hodiny. No.. uz se tu nicemu nedivim, proste v americke skole hrajete vybijenou o zmenu rozvrhu, no a? :D... Nakonec jsme vyhrali, takze spokojenost.
V tydnu jsem se dozvedel, ze 35 mil od Claude je nejvetsi tovarna na vyrobu jadernych zbrani na svete, a vede do ni nekolik zeleznic z ruznych koutu USA. Ciste nahodou jsme tuto zeleznici potrebovali prejet pri ceste k pribuznym a zrovna prejizdal vlak. Tohle, kdyz se vam tady stane, je vzdy rychlejsi to otocit a jet jinudy. Nicmene jsme cekali abych si mohl vlak prohlednout. Byl to nejdelsi vlak co jsem kdy v zivote videl. Mohl mit klidne pres pet kilometru na delku. V predu ho tahli dve obrovske lokomotivy, jedna priblizne uprostred a zezadu ho tlacili dalsi tri. Kazdy vagon se skladal ze dvou velkych prepravnich boxu (takove ty co vidite v pristavech) polozenych na sebe, takze mel vlak i uctyhodnou vysku. Myslim ze mohl mit urcite pres deset metru. Nedovedu si predstavit treba cenu, jakou muselo mit zbozi v celem vlaku dohromady. Rikal jsem si ze, jestli vlak opravdu miril do tovarny, tak se asi americane pripravuji na 3. i 4. svetovou valku najednou. "Tata" mi ale vyvedl z omylu. Pry tu takhle nalozene vlaky jezdi kazdy den cely jeho zivot (ehm).
To by mohlo byt co se tyce udalosti tohohle tydne vse. (i kdyz bych taky mohl psat o bernardynovi velkem jako krava, o tom ze se mi nabourala sestricka atd. ale je toho proste moc.)

_______________________________________________________
Jak jiste vite, v patek bylo asi sedme vyroci utoku na New Yorska dvojcata a Pentagon. Velmi me zajimalo jak to budou Texasani prozivat. Ve skole byla na chodbe vyvesena jmena vsech osob, ktere zahynuli pri teto katastrofe a drzela se asi 3x za den minuta ticha. (Rano, pri obede a vecer pri fotbalovem zapase). Jinak po cele Americe byste 11.9. videli vlajky vzdy na pul zerdi. Nikdo se o tom ale nejak zvlast nebavil a mi vrstevnici cele vyroci presli v podstate bez povsimnuti. Byl jsem tomu trochu rad, protoze me osobne oficialni zprava Bileho domu vice nez smrdi nejakym podrazem.

Venoval jsem cele udalosti asi pred rokem nekolik dni studia a jediny zaver, ktery z toho mam je to, ze se pravdu asi nikdy nedozvim. Kdekoliv se muzete docit o konspiracnich teoriich cokoli, ja predkladam jen to, co jsem si z toho vzal ja. Nepatrim mezi fanatiky, kteri plne uverili treba Zeitgeistu, nebo Pravde o jedenactem zari, ale tech ALE kolem teto udalosti je na muj vkus az moc. Zvlast kdyz jde o zivoty tisicu nevinnych lidi.
Muzu jen v rychlosti schrnout co nesedi, koho to zajima, muze si to vygooglit dukazy i "dukazy" na netu, internet je perfektni podhoubi pro mnozeni konspiracnich teorii.

1. Budovy nepadaly palacinkovym efektem. Naopak byli rozmetany nekolik set metru do dalky, nektere trosky letely i pres 3 km! Pokud by budovy padaly jen z duvodu kolapsu nosniku v jadre, urcite by trosky nelitali na vsechny strany.
2. Nosniky byli roztavene, podle nekterych expertu letecky benzin nemuze horet tak vysokou teplotou aby tavil vysoce kvalitni ocel, ktera se pouziva ve vyskovych budovach.
3. Uverejnena jmena a identifikacnich cisla udajnych teroristu patri stale zijicim lidem v zemich blizkeho vychodu.
4. Letadla, co narazila do dvojcat byla seda. Zadna letecka spolecnost v te dobe ani ted nema seda letadla.
5. Zahadna budova WTC 7 (tehdejsi sidlo tajne sluzby CIA), byla po kolapsu dvojcat strzena take, prestoze nebyla narusena jeji statika a jedine poskozeni byl maly pozar v jednom patre. Byla strzena rizenou demolici jen nekolik hodin po kolapsu dvojcat, coz me opravnene vede k tomu, ze demolice musela byt propocitana uz pred teroristickym utokem. (Rizena demolice se neda stihnout pripravit za nekolik malo hodin)
6. "Letadlo", ktere narazilo do Pentagonu vytvorilo ve stene budovy diru, od ktere by se zadne letadlo neveslo. Jen ocas letadla je vyssi nez cela budova. Zadne trosky se nikdy nenasli a navic se "stestim" letadlo narazilo do casti budovy, ktera byla v te dobe v udrzbe a nikdo neprisel k urazu.
7. USA ma ve spolupraci s Kanadou velice ucinny a propracovany system protivzdusne obrany. Ridici strediska ztratili kontakt z Boeingy minimalne 2 hodiny pred narazem. Vyslat doprovodnou stihacku by trvalo nejdele 40 minut. A oficialni vyjadreni US Airforce k teto udalosti? Pry ten den se vsechny stroje ucastnily cviceni protivzdusne obrany nad Atlantikem. Delaji si srandu? VSECHNY stihacky?
8. Jako odpoved na utoky z 11.zari USA zautocili na Afghanistan a nasledne take na Irak, oba utoky se nasledne ukazaly jako neopravnene, coz priznal i George Bush v jednom se svych poslednim projevu. Nicmene si dokazete predstavit, ze to bylo VELICE dobre odbitiste nahromadeneho zbozi americkych zbranovych koncernu, ktere trpi ekonomickym propadem, pokud na svete nejsou zadne konflikty. Kdyz si take zjistite, ktere firmy primo ci neprimo docpali cernouska Obamu az na prezidentsky post, date si dohromady proc Obama neplni zadny ze svych slibu a stale nestahl vojaky z Iraku ani Afghanistanu.

Myslim, ze by tohle mohlo stacit na zamysleni nad celou situaci nad nine-eleven. Rozhodne nerikam, ze George Bush zabil 2000 lidi. Jen predkladam fakta, ktera si muzete kdekoli overit. Nakonec tohohle vseho musim dodat, ze prumerneho Texasana tohle naprosto vubec nezajima. Nema nejmensi sajn o tom, kde je Irak, nema sajn o nejakem radaru v Cechach, jen vi ze je to hodne daleko. Zadna valka v moderni dobe nebyla na Severo-Americkem kontinentu, takze nine-eleven pro ne byla velka rana zniceho nic. Reakce americke vlady byla v podstate v souladu s pranim demokraticke vetsiny v te dobe, presto ale ke konci volebniho obdobi Bushova popularita klesla na hluboke dno. To mozna znamena, ze si Americane uvedomuji, proc je ve svete zacinaji lide nenavidet. A mozna ne.

Nekoho ted muze zajimat proc jsem sem vubec jel, pokud znam tahle fakta a vim, ze nam nerekli o nine-eleven vsechno. Pro vas mam jednoduchou odpoved. Ja nejel na vymenny pobyt do Bileho domu. Jel jsem na vymenny pobyt do Texasu, do mestecka Claude, kde se kazdy stara o svuj yard a v patek chodi na fotbalovy zapas.

Let's go race?

2009-09-05T07:06:00.004+02:00

Tak se po chvili zase hlasim z Claude, Texas a podelim se s vami o nejake zazitky. Na konci clanku najdete nejake informace o tom, jak to chodi na americke high school, takze jestli vas nezajima, co tu delam tak skocte nakonec :)
Posledni tyden se nic moc zajimaveho nestalo. Skola zacina bejt trochu nuda, porad poznavam novy lidi a ty stary lidi lip. O vikendu jsme byli zase v kostele a predevcirem jsem ochutnal udajne nejlepsi americky BBQ zebirka. Aby ne, kdyz jsme v te restauraci nechali pres 100 dolaru. Whuf. Taky jsem tady chytil nejakou chorobu... zaclo me bolet v krku apod. Az pak jsem se dozvedel, ze muj host-brother uz je 3 dny nemocny a nikdo mi to nerek, takze jsem po nem asi pil a podobne. No docela mi to prekvapilo, protoze on i chodil do skoly, coz je tady asi zvykem. To je docela rozdil oproti CR, kde kdyz je nekdo nemocny, tak na skolu s radosti kasle a aspon nesiri nemoci dal :). Dostal jsem ale od host-mom nejaky lek.. myslim, ze me to docasne predavkovalo vitaminem C, coz mi okamzite polozilo do postele nicmene druhy den jsem se citil mnohem lepe.
Zabava byla dnes v patek. Byl dalsi fotbalovy zapas, ktery jsme opet prohrali. Dobra zprava ale je, ze zacinam chapat o co v te hre jde :). Po zapase jsem se dovolil rodicu, jestli muzu jit "hang out" (tedy jit nekam s kamarady) a napred jsem otestoval ty "spatny" deti. Odvezli me do odpornyho pachnouciho domu a vrazili mi do ruky plechovku hnusu, ktery tu nazyvaji pivo. Jestli jste nekdy zkusili TESCO pivo, tak to jste meli jeste mnohem lepsi zazitek nez ja :). Mel sem tedy velkou radost, kdyz jsem po par minutach premluvil CJeje (siidzej) aby mi vzal jinam. Odvezl mi na "namesti", kde byli vsechny ty "hodny" deti (tedy ty co nepijou). Predstavte si asi 15 trucku (offroad pickup) a tak 35 lidi od 15 do 19 let stojici okolo. Vsichni si jen povidali, takze jsem se lehce nudil, protoze pokud nezacnu rozhovor ja, tak se se mnou nikdo moc nebavi. Pak ale nekoho napadlo, ze pujdou zavodit. Skocili do svejch vozidel a asi 3 kluci odjeli zavodit. Pak nekdo rekl, ze se na ne pojede podivat a za chvili na namesti nezbylo jedine auto - vsichni mirili na I97, kde se jel zavod (jak Rychle a Zbesile :)). Nastesti jsem stihl naskocit do neciho auta. Docela jackpot, protoze v aute byla jen Shanna a Sarah, moje oblibene roztleskavacky :D.
Snazili jsme se dojet zavodici kluky ale kdyz jsme je dojeli tak uz se vraceli zpatky. Pak u nas zastavil jeden truck plnej lidi a ty jen rvali "cops are coming".. a Sarah se rozhodla to vzit nekam po polni ceste, takze jsme skoncili v noci uprostred neznamyho pole.. chvili jsme si povidali, koukali na hvezdy (vypadaji tu uzasne) a pak vymysleli cestu zpet. Konecne nejaky dobrodruzstvi tady :). No nakonec nas teda policajti nechytli, ale myslim ze Ransom a Ty (to je jmeno! ctete "Taaj") skoncili pres noc v base.
Prekvapilo me zaprvy jakej respekt ty deti pred policajtama maji a za druhy cim se bavi ty "hodny" deti :). Tenhle vecer mi aspon naucil, ze "spatny" deti jsou opravdu spatny a je s nima vetsi nuda a navic je jich mnohem min, takze mam jasno s kym priste jit ven a s kym ne.

Dnes teda napisu neco o skole. Bohuzel moje zkusenost neni ani trochu obecna pro USA, protoze chodim do malicke skoly (v high school asi 150 studentu) a verim tomu ze na vetsi skole muze byt vsechno uplne jine. Budu se snazit uvest nejake rozdily mezi stredni skolou v CR a USA. High school v USA nemaji zadne zamereni, je to jen pokracovani zakladky a musi ji projit kazdy. Sklada se ze 4 roku, ale zacina devatym rocnikem, takze zakladni+stredni je v USA o jeden rok kratsi. Skola zacina v 7:55 a nasleduje 8 vyucovacich hodin, ktere ma kazdy a rozvrh je kazdy den stejny. Nepotrebujete vedet kdy zacina a konci dalsi hodina, protoze po skonceni jedne mate sotva cas prejit do te druhe. (Tady se totiz ve tridach nemeni ucitele ale zaci.) Ucitele tady maji velkou autoritu, coz je podobne skolam v Cechach ale pry nepodobne ostatnim skolam v USA. Nicmene kdyz potkate ucitele muzskeho pohlavi na chodbe nebo venku - chova se k vam jako kamarad, takze casto dostanu herdu do zad nebo high-five (placnem si!) od nejakeho ucitele. To je chovani, ktere si nedovedu od nasich profesoru v Ustavu predstavit :D. Ve tridach je klimatizaci trvale udrzovana teplota kolem 17 stupnu, coz fakt neni nic prijemneho. Nechapu vubec proc a vadi to i ostatnim studentum, takze planujem nekdy do tridy Ekonomie (ta je nejchladnejsi) prijit v zimnich bundach, rukavicich, cepicich a pritahnout sanky :D.
Jinak jsou tu hodne prisna pravidla o absenci. Muzete chybet na 5% hodin za pololeti, smite prijit 2x pozde (do jakekoli hodiny) a 3x za pololeti se muzete uvolnit z hodiny abyste si dosli na zachod. Wow... a to jsem si v mem milovanem Ustavu stezoval ze tech 75% dochazky je nejak moc :). Kazdy ucitel na zacatku roku rozda papiry se svymi vlastnimi pravidly a musite mu to prinest podepsane i od rodicu. Tohle je nejspis vysledkem "svobodne demokracie" v USA, ktera vam umoznuje zalovat kohokoli za cokoliv :). Jinak pri hodine vas nesmi nikdo videt na chodbe pokud nemate hall-pass ("propustku"). Pokud se najite o obedove pauze drive, muzete jit do telocvicny nebo ven ale na chodbe zustat nesmite. No proste je to tady trochu striktni.
Na druhou stranu pri hodine matematiky se valim na gauci a pocitam priklady na notebooku... To byl vzdycky muj sen :D.

To by bylo pro dnesek vse, doufam ze to neni az moc dlouhy a urcite nechte nejaky komentar. Zacinam mit problemy s cesinou.. slova se mi pletou a kvalita slohu taky nejak rapidne klesa, tak to prosim omluvte. Dik.

Fotky Claude a zapasu Mustangu

2009-08-30T22:22:00.003+02:00

Pokud chcete videt fotky v plne velikosti, staci kliknout na View All pod slideshow.

Two weeks in the US

2009-08-29T21:41:00.003+02:00

Mam za sebou tyden skoly a asi dva tydny zivota v Texasu. Stalo se toho docela dost, ale momentalne nemam chut psat vsechno. Rozhodl jsem se, ze v kazdem clanku napisu neco z toho co jsem tu prozil, ale vzdycky i neco o Texasu obecne. Dneska mam chut psat treba o jidle, takze koho zajima jen to, muze preskocit niz. Priste to muze byt neco o rodine, o mem meste, o skole.... nevim :)

Nejdulezitejsi zprava tydne je asi to, ze jsem prestal hrat football. Chtel jsem tomu dat mesic, ale proste to neslo. Football neni pro kazdeho a je se pri nem strasne nudil. Jestli se mi behem roku zalibi, budu to povazovat za velky uspech szivani s americkou kulturou :). Protoze tu neni krome sportu co delat, zacal jsem behat CrossCountry. Myslim, ze se to da prelozit jako prespolni beh a jediny rozdil od normalniho behani je to, ze se beha v terenu. Takze je to vetsinou nekde v trave nebo po polnich cestach. Kazdy den se trenuje jen hodinu, coz je oproti 4hodinovemu footballu obrovska uleva.
Jinak kazdy den chodim do skoly a krom hodiny pocitacu, ktera je naprosto stupidni, se mi vsechno zamlouva. Dokonce se nekde budu muset i neco naucit. O skole neco napisu jeste pozdeji, zatim si zvykam. V patek jsem jel na prvni skutecny zapas naseho football tymu a pronikl hloubeji do tohoto sportu. Pochopil jsem konecne, co je cilem hry. Nepochopil jsem zatim, kde je v tom ta zabava. Ze 3 hodin zapasu se cisteho casu hraje asi 30 minut. Tak si predstavte jak casto se asi musite nudit. Rekl bych, ze hlavne z tohoto duvodu existuji cheerleaders (roztleskavacky). Muzete se totiz aspon koukat na hezke holky, kdyz vas nebavi football. Mimochodem jsme prohrali 63 ku nule... Byl jsem moc rad, ze uz sem s nimi nehral. Nas tym je opravdu na nic a mam pocit, ze je pred nimi dalsi sezona prohravani. A prohravani nikoho nebavi.
Dnes v sobotu jsem se zucastnil prvniho zavodu v CrossCountry. Tyhle zavody jsou kazdy tyden, pokazde na jine skole. Tentokrat jsme jeli do mesta Borger a soutezilo tam asi pet skol. Bezel jsem zavod na 3 mile (cca 5km) za Junior Varsity (coz je nizsi uroven tymu). Dobehl jsem za 19 minut na 29. miste z 50 a malem vypustil dusi. Stejne ale myslim, ze na to, ze jsem beh nikdy netrenoval, tak jsem si vedl docela slusne. Jinak trat byla vyznacena bilou carou a bylo na ni spoustu protivnejch kopecku :D.
To je asi tak vse zajimave z tohohle tydne. Taky se projevil jeden problem maleho mesta. Muj host-dad tady zna naprosto kazde dite a vi presne, ktere deti jsou "spatne". Takze mi zatim asi 2x varoval, kdyz jsem se bavil se "spatnymi" detmi (kdokoliv, kdo neveri v boha, nebo nejezdi kazdy tyden do kostela, nebo se o nem rika, ze chodi na party pit alkohol). Trochu se obavam, ze mi bude zakazovat nekam s takovyma lidma jit, ale jeste jsem to nezkousel :).

Napisu tedy neco o mistnim jidle. Moje rodina ma tri lednice a dva mrazaky. Vsechno je nacpane ruznym jidlem s rychlou pripravou v mikrovlnce nebo troube, skutecne jidlo se tu vari tak 3x tydne a stejne to byva jen neco maleho. To je velky rozdil oproti kazdodenimu teplemu jidlu doma :). Jinak pokud se ji "venku", tak to byva v ruznych fastfoodech. V cechach mame jen McDonald a KFC, ale vezte, ze tady je podobnych zarizeni desitky druhu a nabidek je nespocet. Vetsinou je to jidlo hodne dobry, mastny a celkem drahy. Za cele menu zaplatite minimalne 5 dolaru, ale vecere v restauraci by vysla mnohem draz. Vzdycky ale obdrzite flakotu opravdu kvalitniho masa a porce rozhodne nevypadaji pro jednu (evropskou) osobu. Co se tyce chuti tak vas toho moc neprekvapi. Jen se tu casto ji maso na sladko nebo na kyselo, coz mi teda nejede :). Dnes jsem treba mel mlecny shake, a kdyz jsem vypil co se dalo, zbylo na dne tak tri solidni kopecky cokolodove zmrzliny, takze zadna dietka. Po prijezdu jsem vazil 135 liber, minuly tyden 140 a nemam vubec odvahu se jit zvazit znovu. Doufam, ze tu energii vydam tim behanim, jinak ze me bude kulicka :).

To by bylo pro dnesek vsechno, jsem z behani tak unaveny, ze se asi pujdu prospat pred vecerni navstevou kostela.

Make some noise!

2009-08-25T05:03:00.004+02:00

Dnes jsem byl poprve ve skole. Nejdrive jsem si vyzvedl svuj presny rozvrh s rozpisy predmetu. Prvni vec co me zarazila je ta, ze kazdy den je rozvrh naprosto stejny. Znamena to ze treba anglictinu budu mit kazdy den cely rok prvni hodinu. Tomu rikam velky rozdil oproti CR! :) Jestli je to dobre nebo spatne nebudu zatim soudit.. obavam se, ze skola bude strasne stereotypni. Na druhou stranu si ten rozvrh aspon zapamatuju hodne rychle.
Mel jsem cely den trochu problem s orientaci. Ta skola je sice malicka, ale vzhledem k tomu, ze se v minulosti postupne rozsirovala, tak je plna pristavku k pristavku apod. (Studenti gymiku duverne vi o cem je rec :D). Dnes teda pro me byla skola jedno velky bludiste. Kdyz si k tomu vezmete ze nejdelsi prestavka ma ctyri minuty (a mam pocit ze je to spis tri a pul), tak je jasny, ze na zachod jsem si dosel nejdriv pri obede.
Nesmim jeste zapomenout tu show, co se na oslavu prvniho dne skoly odehrala. Vsichni byli svolani do telocvicny, kde za rvouci muziky (KoRn :)) a komentare pana reditele (byvaly komentator NHL) vystrelovali obrim prakem do hlediste tricka s logem Claude Highschool. "Huh" rikam si... tolik rozruchu kolem prvniho dne skoly? Tolik nadseni a tleskajicich studentu? No nechci si ani predstavovat jak by takovahle akce dopadla v mem vzdelavacim Ustavu :D. Nestacil jsem se divit dlouho, protoze zahy prisla hodne vtipna soutez. Kazdy ucitel si vybral jednoho ze zaku, ve dvojici tvorili tym, a meli za ukol nosit do stredoveho kruhu hriste ruzne veci z publika. Kdo pribehl posledni vypadl a viteze cekala zaslouzena odmena v podobe 200 zelenych ($). Publikum nadsene vychazelo vstric svym favoritum, takze z nebe prseli iPhony, hodinky, ponozky, boty, penize... No proste ohromna sranda :).
Nasledne jsme se vratili zpet do trid. Na highschool v USA ucitele zustavaji ve svych tridach a vymenuji se studenti. Tedy pravy opak nasich skol. Tridy jsou proto zaroven jakymsi kabinetem ucitele, coz je docela zajimavy, protoze jsou mnohem osobnejsi nez tridy v CR. Se vsemi predmety jsem pomerne spokojeny, i kdyz nemam vubec tuseni, co vsechno se po me bude chtit. Uzitecna bude trida English 4, Anatomy&Physiology a mozna se neco dozvim i v College Algebra (matematika). Predpokladam, ze zbytek bude celkem ztrata casu. Hodne vesely je to, ze na matematice a Desktop Publishment (IVT) je nas asi jen 5. (Nepripomina to mym spoluzakum historky nasi oblibene matikarky? :D).
Po sestej hodine ma cela skola hromadne obed. Studenti higschool mohou libovolne opustit skolu a jit se nekam najist. Ja pro dnesek zvolil skolni jidelnu (Cafeteria). Jidlo mam totiz plne zdarma. (Jsem z chude rodiny) Ta strava celkem usla, jen nemusim ty jejich fazolovy lusky co vsude cpou. Problem byl jen v tom, ze toho bylo opravdu malo. Kazdej dostal stejnou porci, takze jsem mel stejne jidla, jak sedmileta holcicka.
Misto osme hodiny mam Athletics, coz pro me znamena rovnou jit oblict pads (footballova vystroj) a jit hrat blbecka na hriste. Skola konci v pul treti a trenink lehce po seste, takze si umite predstavit, jak se domu plazim po ctyrech. Dneska mi teda trenink prisel opravdu nekonecnej. Bylo pres sto stupnu ve stinu a do toho jsme pili ledovou vodu, takze mi zacla bolet hlava. Hodne premyslim o tom, ze se na ten football vykaslu, ale trener mi premluvil, ze tomu mam dat cas. Do ted totiz nechapu co je na te hre tak "zabavneho" a co je vubec cilem. (Prezit? Zlomit nekomu pater?). Vecer jsem planoval jit si zahrat tenis, ale to uz bych domu asi nedosel.

OK. Takze tohle byl trochu denikovej zapis, doufam, ze vas to jeste bavi cist. Slibovanej clanek o rodine odkladam do doby nez je nacpu na jedno misto a vyfotim :D. Jinak si mam pry co nejdriv vybrat holku, co se mnou bude na homecoming (neco jako maturak). To bude docela orisek :D. Drzte palce a odpocivejte i za me, protoze na to tady neni cas! :)

Mustangs on three! One, two, three. MUSTANGS!

2009-08-20T05:29:00.002+02:00

Tak jsem cekal az se stane neco zajimavyho, ale skoro nic se nestalo. Nicmene i to "nic" uz vyda na par odstavcu a uz se mi ozvalo par nedockavcu, ze mam napsat neco dalsiho. :)
Konecne jsem se stavil ve skole vybrat si co tu budu "studovat". Na tak male skole jako je Claude Highschool si nemuzete moc vybirat z nejakych exotickych predmetu, takze jsem skoncil s osmi tradicnimi. Bude to Juniorska anglictina, Rozvoj osobnosti a rodina, Anatomie (AP), Ekonomika a vlada, Umeni, Vypocetni technika, Vysokoskolska algebra (AP) a Athletika. Kazdemu asi dojde, ze nasledne vyuziti techto predmetu v CR bude nulove, ale myslim, ze jsou celkem dobre vyvazeny zabavne predmety s temi mene zabavnymi. "AP" v zavorce znamena "Advanced placement" a v tehle tridach by se melo probirat neco slozitejsiho. Tezko ale muzu cekat, ze by to dosahlo urovne meho vzdelavaciho Ustavu v CR. Uplne jsem pri vyberu predmetu zapomnel na spanelstinu, ale tu si budu moct vzit od pololeti a taky mi ji muze ucit moje host-mom, ktera je napul mexicanka. To se ostatne dovite v nekterem z pristich clanku, kde konecne napisu neco o moji nove rodine.
Skola zacina v pondeli, ale hned po prijezdu me chudacka "uvrtali" do footballu (neplest s nasim fotbalem, ktery se jmenuje "soccer"). Byl jsem prihlasen do tymu a uz mam za sebou dva treninky. Vubec nechapu pravidla a obavam se ze nikdy nepochopim o co v te hre presne jde. Zjednodusene je vasim ukolem co nejdrive nekoho povalit na zem, nebo chytit mic a pelasit pryc. Zatim jen beham a chytam mice, protoze nesmim jeste mit chranice a trenovat kontakt. Abych rek pravdu.. ani se na to nejak netesim. I tak me totiz ctyrhodinovy trenink na ostrem slunci hodne vycerpava a kdyz konecne konci tak se jeste jde posilovat. Posilovani se sklada z ruznych cviku s extremni vahou bez protazeni. Myslim, ze videt to nejaky doktor tak oba trenery na miste zastreli :D. Nastesti zvedame jen 3x5, takze je to brzo za nami.
Protoze jsem se rozhodl byt tak trochu nezmar, tak si k tomuhle nasupu pridam jeste cross-country, coz je neco jako orientacni beh. Treninky jsou v noci a jen se tak trochu beha (asi pet mil). Pokud se moje telo nerozhodne kapitulovat a nerozpadnu se driv, tak tenhle vojenskej vycvik skonci na konci listopadu, kdy konci obe sezony. Pak bych mel mit klid a vic casu.
Muj host-dad mi nabidl, ze si muzu privydelavat u nej v servisu, takze to urcite nekdy zkusim. Plati totiz americky a nedava min nez minimalni mzdu coz je 8 dolaru. Ktery student si v cechach vydela za hodinu cca 160 kc? :) Nevim ale zatim presne, co ta brigada bude obnaset a navic budu moct zacit nejdriv v prosinci.

Ted prijde nudna cast, klidne preskocte :).
Mozna bych mohl neco malo napsat o kulturnim soku. Je to neco na co nas pripravovali a moc jsem si to nedokazal predstavit. Nemyslim si ze momentalne prodelavam nejaky vazny kulturni sok, ale nektery veci opravdu nedokazu pochopit. Napriklad tu nikde nemaji kliky, jen otocne "koule" a kdyz mate trochu vlhke ruce, tak si dvere proste neotevrete. Proc to delat lehce, kdyz to jde slozite? :) Potom mi neuveritelne zarazi mrhani energiemi. Nechat u nas doma v CR nekde rozsviceno bylo neco, co se proste nedela a vzdycky jsem byl za to nalezite vypeskovan :). Nechat rozsviceno tady v USA je naprosto normalni a snad dokonce zadouci. Neni vyjimkou, ze rodina opousti dum na cely den a nechaji rozsviceno uplne vsude. Navic tu nemaji kapalinove topeni ale jen elektricke horkovzdusne topeni, coz je vlastne klimatizace foukajici horky vzduch. Vzhledem k tomu, ze jejich okna ani dvere vubec netesni musi v zime (Ktera je tady v Panhandle tuha) protopit neskutecne mnozstvi energie. Snad ani nema smysl mluvit o plytvani jidlem, papirem, plasty, pitnou vodou... Proste.. Americani na to maji a vubec jim nedochazi, ze by neco z toho mohlo na druhem konci sveta (Nebo treba jen za rohem v Mexiku) chybet.

Nepisu tohle vsechno proto, ze bych chtel pomlouvat USA. Nezapomente, ze je to zeme obrovska a ja z ni zatim videl jen maly kousicek. Pisu to hlavne proto, abyste si uvedomili, ze ekologie v CR je tak o dvacet let napred nez tady, a ze kdyby se vsichni v USA chovali tak usporne jako vetsina lidi v nasi male zemicce, prospelo by to zivotnimu prostredi vice nez znacne.

Neco veseleho na zaver! Rodina letos planuje nejen vylet do Noveho Mexika do hor, ale take vylet do Kalifornie, pres Yellowstone, Grand Canyon a Las Vegas! No dobre.. priznavam, ze je to vesele hlavne pro me :D.

Fotky z prvnich par dnu

2009-08-18T07:26:00.005+02:00

Vite nekdo o podobnym serveru kam se daji uploadnout fotky a neni tam tolik reklam? Dejte vedet :)

Let's go Jesus!

2009-08-16T08:28:00.006+02:00

Myslel jsem, ze dnes budu psat o necem normalnim.. ale nic tady neni normalni, tak nemuzu psat normalni veci. Rano me Trey (host-brother) vzal do satny football teamu a predstavil me vsem klukum. Vetsina z nich nevypadala ze by by zvladli napocitat alespon do peti ale aspon byli docela mily. V poledne zacal prvni zapas tyhle sezony. Byla to neuveritelna nuda.. americkej fotbal je totalni traparna a nechapu jak to muze nekoho bavit. Dve minuty cumite na postavajici hrace a pak se asi tak pet vterin hraje.. a pak zase cumite. A takle to je dokola skoro dve hodiny. Nastesti na konci bylo vystoupeni mistnich roztleskavacek, coz mi hodne zvedlo naladu. What a hot girls down there!! Skolni kapela mi hodne pobavila.. nemel sem tuseni ze ty jejich pozouny muzou bejt TAK falesny :).
Na zapas se seslo snad cely mesto a byla to tak trochu oslava novy sezony. Takze se rozdavali hotdogy zadarmo.. melouny.. piti atd. Vypada to ze tu vsichni zboznujou Keitha (host-dad) a on zna kazdy dite co tady bydli. Byl jsem predstaven asi tak sto lidem. Nepamatuju si jediny jmeno, ale nevadi, oni nezvladnou moje ani vyslovit a pamatujou si ho asi tak pet vterin.
Dozvedel jsem se treba o tom, ze Amarillo je treti nevetrnejsi misto v USA, a ze tu tocili posledni zaber Indiana Jonese :D.
Odpoledne jsme se vydali do Amarilla do kostela. Moje rodina je totiz silne verici a koukali na me dost zklamane, kdyz jsem jim rekl, ze v jejich Boha neverim. Dojeli jsme ke "kostelu", jakej v Cechach rozhodne nenajdete. Byl strucne receno obrovskej. Predstavte si nevetsi kostel, co dokazete a vynasobte to tisickrat :). Vesli jsme dovnitr a ja cumel jak puk, protoze nase pozlaceny oltare asi nejsou v Americe dost cool, tak k tomu pristupujou trochu jinak. Ostatne to muzete videt tady na fotce.

Mse zacala naprosto skvele zahranou songou, ta zpevacka opravdu vedela, jak zpivat takze se mi to moc libilo. Pak prislo vymahani penez z lidi totalnim brainwashingem, ktery vam moc nepopisu, protoze jsem si musel zacpat usi abych jim neodevzdal vsechno do posledniho centu. Those guys are so WEIRD! Nasledovali nejaky motivacni kecy a pak asi hodinu mluvil o manzelskem sexu (brr!). Byly to celkem rozumny veci, takze jsem se moc nenudil.
Po msi mi rodina nadsene provedla po "kostele".. Nechybel zde obchod s knihami, Sturbucks kavarna, obrovsky zabavny centrum pro deti, skate park, basketbalovy hriste a spoustu dalsich veci. Nedelam si srandu.. takle opravdu ten kostel vypadal!

Soboty jsou pro tuhle rodinu hodne dulezity.. Po msi vzdycky zustanou v Amarillu a jdou jist, nakupovat a tak podobne. Sli jsme do nejakeho restauracniho zarizeni, kde u vstupu zaplatite deset dolaru za osobu a pak muzete sezrat co se do vas vejde. Pretty cool ha? Jestli to pujde takhle dal, prijedu domu o padesat kilo tezsi. Nikdo se nemuze divit, ze jsou amici tlusty, byly byste taky kdyby jste tu zili :)). Mimochodem je vsude samozrejmosti, ze za piti platite jen jednou z pak vam ho dolevaji dokud tam jste.
Pak me vzali do Wallmartu, coz je neco jako hodne velkej supermarket. Nic moc zajimavyho ale na parkovisti stalo spoustu luxusnich aut.

Po nakupovani jsme jeli do kina "to watch some action movie!". Bylo to klasicky multikino, s tim rozdilem, ze tam meli pres 40 (!!!) salu. Film byl naprosto debilni, nejaka akcni pitomost s naprosto zaostalyma efektama.. Malem jsem umrel nudou. Navic to skoncilo az po pulnoci a domu jsme dojeli asi v jednu v noci, so... Nicmene se tu zatim mam opravdu dobre. Jsem tu druhej den a zazil jsem toho neuveritelne hodne. Zejtra jedeme na jezero rybarit a mimo to ma tahle rodina dve ctyrkolky a AFS mi da povoleni na nich jezdit. YEAAA!

Rozhodne jsem neplanoval, ze budu psat na blog kazdej den. Doufam, ze az si tu zvyknu, tak me nebude porad vsechno prekvapovat. Nesmite zapomenout, ze pisu tak tretinu toho vseho co bych chtel, aby to nebylo moc dlouhy :D.

Houston, we've got NOoo problems!

2009-08-15T06:29:00.006+02:00

OK.. jsem tu! Nejprve se chci omluvit ze budu psat bez hacku a carek, ale mam jen pujceny laptop a nechce se mi tu nastavovat ceska klavesnice. Myslel jsem ze napisu podrobne co se od pristani stalo, ale jsem tak unaveny ze to vezmu co nejstrucneji to pujde a zkusim psat jen veci co by mohli zajimat i nekoho jinyho nez moji mamku :D.

Letiste ve Frankfurtu je velky... Vsechny letiste kde jedete vlakem ke gate jsou proste velky. Teda.. myslel jsem, ze je obrovsky, nez jsem videl letiste v Houstonu, ale o tom pozdeji. Let pres ocean byl horsi nez jsem cekal. Letel jsem sice nejvetsim Boeingem (Jumbo Jet), ale velky letadlo vubec neznamena hodne mista a mensi letadla mi nakonec prisli pohodlnejsi. Co bylo horsi byli deti, ktery vydrzeli brecet a kricet celejch deset hodin a moc se mi nezamlouvalo ani to mnozstvi spinavejch Indu co sedeli okolo. Nicmene jsme se dostali do Houstonu, kde jsme museli projit Customs Declaration.
Vystali jsme si dloooouhou frontu a kvuli mymu smyslu najit tu nejpomalejsi frontu jsem byl snad posledni clovek co dostal razitko do pasu a nejakej kus papiru. Potom prislo hledani zavazadel. Mala rada! Neberte si TRI kufry! Vemte si jen DVA a jako carry-on si vemte neco co se da dat na zada, usetri vam to hodne trapeni. V exitu jsem se setkal s AFS lidma, kteri nas rozdelili do skupinek. Byl jsem jedinej koho museli presunout do Amarilla takze jsem dostal osobni letistni asistentku.
Do naseho terminalu jsme jeli vlackem asi tak dvacet minut a mimojine jsme minuli letistni hotel (!). Nasledne jsem si elektronicky zakoupil moji letenku.. zaplatil 40 dolaru za zavazadla (demence) a prosel asi tak sto padesatou bezpecnostni kontrolou. Tentokrat vsichni museli sundat i boty a nechat se prohledat letistnim personalem. Potom jsem se vydal hledat svou gate, prestoze jsem mel pres hodinu do bo(a)r(d)ing-time. Dobre jsem udelal. Moje gate byla B84K. Netusil jsem, ze potom co najdu B84 budu muset najit to K! Takze jen B84 znamena, ze je tam od A do Z boarging-gates! Mno nic. Po par malickostech a chvilce cekani jsem se spolu s AFS studentkou z Finska nacpal do maleho letadla (vice mista nez v Jumbo Jetu!). Finka byla sice moc hezka a mila, ale tak unavena, ze nedokazala vymyslet moc vet, ktery bych pochopil.

Po dvou hodinach jsme pristali v Amarillu. Karen (AFS dobrovolnik (150 kilo)) (:D) nas vzala do naseho hotelu, na ktery bych si nevydelal ani za dva mesice. Rano jsme zajeli do Texan Big Stake House, coz je atrakce na Route 66 (tahle silnice je pater Amarilla a najezdil jsem po ni za ten den tak 30 mil). Muzete si tam objednat 82 oz. steak a pokud ho snite do hodiny, mate ho zadarmo. Podarilo se to asi ctyrem lidem za poslednich dvacet let :). V poledne si pro me prijela moje rodina a vydali jsme se do Claude.

Brzo napisu jak clanek o Claude tak i o moji host-family, o mistnich autech, o chovani mistnich deti apod. momentalne jsem hodne unaveny z hrani tenisu a vseho toho skvelyho jidla :). Doufam, ze to nebylo moc dlouhy a nudny, urcite mi tu nechte komentare o tom co byste chteli vedet, nebo jak hodne vas nudim na stupnici od 1 do 10 :D.

Těsně před odletem

2009-08-12T19:21:00.003+02:00

Za nějakých 12 hodin už budu sedět v letadle a tohle je poslední příspěvek, který píšu z Čech. Po pár rozlučkách mi došlo, že se mi bude opravdu hodně stýskat, ale pokusím se to překonat. Kufry už jsou sbaleny a můžu jen doufat, že jsem na nic nezapomněl. Jinak moje host-family mi do dneška neodpověděla na e-mail, takže vůbec nemám žádné informace a zároveň oni nevědí nic dalšího o mně. Víc naslepo už to prostě nejde! :D Takže se tu všichni hezky mějte a omlouvám se všem, se kterými jsem se nestihl rozloučit, ale bylo toho teď ke konci OPRAVDU hodně.

Příští příspěvek už napíšu z USA. Jestli se dostanu k internetu.. (:x)

Kde že to budu a za jak dlouho odlítám?

2009-08-03T14:43:00.004+02:00

Takže tady na mapce se můžete podívat na městečko, ve kterém budu za pár dní usínat.

Zvětšit mapu

A tady zas uvidíte za kolik dní vám odjedu :).

První příspěvek

2009-08-03T13:30:00.005+02:00

Takže jsem si konečně založil blog. Hodlám sem napsat asi tak jednou týdně všechno, co zažiju. Občas přibyde nějaký článek o místních zajímavostech a podobně. Obzvlášť se těším na boření českých stereotypů a předsudků o Americe. Psát sem budu výhradně česky, protože tento blog je určen mé rodině a mým přátelům v ČR.

Jen stručný úvod pro ty, co mě vůbec neznají:

13.srpna odlétám přes Frankfurt do Houstonu a potom jedu autobusem do maličkého města Claude v severním Texasu kde strávím příštích 10 měsíců. Bydlet budu v americké rodině s několika sourozenci a chodit budu na střední školu Claude High School.